"Však já nějaký pohyb mám. Víc toho nezvládnu, protože ráno vstanu, sotva se zvládnu umýt a už běhám kolem dětí a chvátám do práce." 

"A neustále mi někdo říká, že mi to zabere pár minut. Ale to je pár minut sem, pár minut tam a den je pryč."

A když už se teda rozhodneš, že dnes fakt začneš a dáš svému pohybu a cvičení nějaký řád. Tak je najednou večer a tys zase nic nestihla. A na nějaký pohyb už nemáš ani pomyšlení. Jsi vyčerpaná a jediné, co chceš, je postel. 

A jseš na sebe akorát naštvaná, žes to dnes zase nezvládla. A opět si slibuješ, jo další den, další den už to určitě dám. A takhle to jde stále dokola.

A postupně na sebe začínáš mít vztek, že si svůj stav zanedbala a vlastně už ani nevíš, jestli to jde napravit.

Měla jsem často tendence odsouvat věci, často ty, které se týkaly péče o sebe samu, na AŽPAK. Toto slovo je vůbec dost záludné a dokáže nadělat dost neplechy. 

Jednoho dne jsem ale zjistila, že žádné AŽPAK být nemusí. Došlo mi to ve chvíli, kdy jsem seděla na onkologii a poslouchala doktorku, která mi sdělovala mou novou diagnózu. Máte rakovinu prsu. Okamžitě musíte nastoupit na chemoterapii. V ten moment jdou všechny povinnosti, ale i příjemnosti stranou. 

A člověku dojde, že jediné, co máme jisté je přítomnost. A v té se musíme rozhodnout, jak ji využijeme, abychom před sebou měli i dlouhou a hlavně zdravou budoucnost. 

Od té doby se snažím vymazat ze svého slovníku slova AŽ, POTOM, PAK, NĚKDY JINDY... A když něco chci, nebo vím, že je to pro mně dobré, tak to jdu udělat hned. A samozřejmě, že si mi taky často nechce. Ale vím, že někteří by chtěli, ale nemohou a vzpomenu si na dobu své léčby. A jdu. 

Ale také to nešlo hned. Učila jsem se zpomalovat a věnovat se svému tělu pořádně. A stále se to učím. Začala jsem si budovat základy zdravého pohybu. Mé tělo bylo po dvou porodech a roční onkoléčbě dost oslabené. Musela jsem tedy začít od začátku. Naučit se dýchat, pracovat s hrudníkem, který byl po operaci prsu velmi tuhý a začala jsem objevovat funkci dalších klíčových částí těla. Ač jsem fyzioterapeutka, tak u mě velmi platilo rčení "kovářova kobyla". Takže jsem si začala platit terapie u kolegy fyzioterapeuta. Celkem mě tato péče o tělo téměř 20 tis. korun.  Protože i když víme co a jak, tak vedení druhé osoby, nás posune dopředu daleko rychleji, než když jsme na to sami. 

„Jádro našich životů se dá rozdělit na dva druhy akcí.
Ty, které uděláme, a ty, které nikoliv.”

Prof. Philip Zimbardo, profesor psychologie, Stanford University