To se Ti snadno říká, možná si myslíš. "Jenže já ráno vstanu, sotva se zvládnu umýt a už běhám kolem dětí a chvátám do práce."

Každé ráno si pomyslíš, že dnes už fakt začneš. No a najednou je večer a tys zase nic nestihla. A na nějaký pohyb už nemáš ani pomyšlení. Jsi vyčerpaná a jediné, co chceš, je postel. 

A jseš na sebe akorát naštvaná, žes to dnes zase nezvládla. A opět si slibuješ, jo další den, další den už to určitě dám. A takhle to jde stále dokola.

A postupně na sebe začínáš mít vztek, že si svůj stav zanedbala a vlastně už ani nevíš, jestli to jde napravit.

Ale takhle to funguje možná v zemi jednorožců. Jinak je to vždy jen a jen na tobě, jak se budeš ve svém těle cítit. Jasně, můžeš si vzít zázračnou pilulku, když Tě budou bolet záda či hlava. Ale to není udržitelné řešení. 

Bohužel ještě nikdo nevynalezl prášek, který by řešil příčinu bolestí pohybového aparátu. Neexistuje ani zdravá pilulka, která Ti dodá energii, tak že se budeš ve svém těle a životě cítit dlouhodbě dobře. 

Měla jsem často tendence odsouvat věci, často ty, které se týkaly péče o sebe samu, na AŽPAK. Toto slovo je vůbec dost záludné a dokáže nadělat dost neplechy. 

Jednoho dne jsem ale zjistila, že žádné AŽPAK být nemusí. Došlo mi to ve chvíli, kdy jsem seděla na onkologii a poslouchala doktorku, která mi sdělovala mou novou diagnózu. Máte rakovinu prsu. Okamžitě musíte nastoupit na chemoterapii. V ten moment jdou všechny povinnosti, ale i příjemnosti stranou. 

A člověku dojde, že jediné, co máme jisté je přítomnost. A v té se musíme rozhodnout, jak ji využijeme, abychom před sebou měli i dlouhou a hlavně zdravou budoucnost. 

Od té doby se snažím vymazat ze svého slovníku slova AŽ, POTOM, PAK, NĚKDY JINDY... A když něco chci, nebo vím, že je to pro mně dobré, tak to jdu udělat hned. A samozřejmě, že si mi taky často nechce. Ale vím, že někteří by chtěli, ale nemohou a vzpomenu si na dobu své léčby. A jdu. 

Ale také to nešlo hned. Učila jsem se zpomalovat a věnovat se svému tělu pořádně. A stále se to učím. Začala jsem si budovat základy zdravého pohybu. Mé tělo bylo po dvou porodech a roční onkoléčbě dost oslabené. Musela jsem tedy začít od začátku. Naučit se dýchat, pracovat s hrudníkem, který byl po operaci prsu velmi tuhý a začala jsem objevovat funkci dalších klíčových částí těla. Ač jsem fyzioterapeutka, tak u mě velmi platilo rčení "kovářova kobyla". Takže jsem si začala platit terapie u kolegy fyzioterapeuta. Celkem mě tato péče o tělo téměř 20 tis. korun.  Protože i když víme co a jak, tak vedení druhé osoby, nás posune dopředu daleko rychleji, než když jsme na to sami. 

Je možné, že ty se cítíš jakžtakž dobře, vlastně Tě nic moc nebolí. Jen občas Tě někde píchne, nebo se sem tam vzbudíš se zablokovaným krkem. A to se dá přežít, říkáš si. 

A není to zbytečné? Nebylo by opravdu lepší se konečně odhodlat a začít se svému tělu věnovat? Protože teď je to malé píchnutí tu tady, tu tam, párkrát do roka zablokovaný krk. Ale právě toto může být časovaná bomba. A je lepší požáru předcházet, než ho hasit. Nemyslíš? 

A leckdy možná začneš, třeba vždy se začátkem roku, měsíce. Ale málokdy vytrváš dlouhodbě. Nebo alespoň tak dlouho, než vidíš první výsledky. Rozumím ti, někdy je to těžké, když se člověk snaží a výsledky nikde. Ale věz, že se něco děje a je jen třeba vytrvat do tzv. bodu zlomu.

Představ si kostku ledu, která je podchlazená na -10°C, začneš ji zahřívat. Zahřeješ ji o 1°C, dalo Ti to spoustu práce, ale nestalo se nic. Pokračuješ dál, ohřeješ ji o dalších 5°C a stále nic. Už máš chuť to vzdát. Ale zkusíš to ještě jednou a ohřeješ ji od další 3°C. A nic. Chceš se na to vykašlat, ale dáš tomu ještě jednu šanci. Ohřeješ ji od další stupeň a půl. A najednou. Kostka se začne rozpouštět. A jde to celkem rychle. Ještě ji trochu přihřeješ, už Ti to ani nedá práci. A z ledu je voda. 

A takhle to funguje i s Tvými zdravými návyky. Změníš je, jdeš krok po kroku, přesně podle návodu, ale nic moc se neděje. Začínáš mít pocit zmaru, že to stejně nikam nevede. A většinou to vzdáš. Ale když se jednou hecneš a vytrváš i přesto, že výsledky nejsou vidět hned, garantuji Ti, že se objeví.  A  budou dlouhodobé. A jakmile překonáš bod zlomu, tak nejenže se výsledky přijdou, ale s nimi se dostaví i euforie, energie a pocit, že to opravdu má smysl. 

Líbilo by se ti umět své tělo vnímat tak, že by sis uměla v případě bolesti pomoci sama? Nebo ještě lépe, uměla bys se svým tělem zacházet tak, abys ses bolesti vyhnula?  

Každý den bys zažívala svá malá vítězství po odcvičené sestavě? Zároveň by ses den ode dne cítila lépe a plna sil. 

Postupně by se dostavila i energie a ty bys dostala chuť hýbat se více. A věděla bys, že tvoje tělo Tě podrží, že si v klidu můžeš jít třeba zaběhat a nemusíš se bát učurnutí při každém kroku. 

S každým nádechem bys cítila jak se Tvé tělo zpevňuje. Zároveň jsi dobrým příkladem svým dětem, které vidí, že cvičit je naprosto přirozené. 

Navíc by každá odcvičená minuta byla investicí do Tvého zdraví. 

Možná si spoříš na důchod, snažíš se, abys byla zabezpečená, ale investuješ takto i do toho nejcennějšího co máš? Do svého těla? Do svého zdravého těla? 

Nebylo by fajn moct dělat vše co chceš i za pár let? A nebát se, kde Tě co píchne, nebo kde Ti co rupne? 

Možná se cítíš dobře a říkáš si, že tohle se Tě netýká. Ale víš, že v 50 letech trpí bolestmi zad každý druhý a v pozdějším věku je to až 90% všech lidí? Velká pravděpodobnost, že se to nevyhne ani tobě. 

Ale dobrá zpráva je, že toto můžeme velkou měrou ovlivnit a zvrátit. Co ty na to?

„Jádro našich životů se dá rozdělit na dva druhy akcí.
Ty, které uděláme, a ty, které nikoliv.”