Můj příběh

Prošla jsem rakovinou prsu. Pro lékaře jsem v remisi, což znamená, že v tuto chvíli nemoc mlčí, ale může kdykoliv propuknout znovu. Ale já se považuji za zdravou a vím, že to tak zůstane. Cítím se výborně, aktivně sportuji, porodila jsem třetí dítě a užívám si život. Protože vím, že není zas tak dlouhý, jak jsem si myslela. Už vím, že má smysl prožít každou minutu. Ale také vím, že pokud se mi dnešní den nepovedl, tak si tím nenechám zkazit dny další. Život jde dál. A také vím, jak je důležité mít rád sám sebe. Ano, tématu sebeláska je všude spousta a ano, mě už to taky občas leze krkem. Ale já jsem na vlastní kůži zažila, kam až se můžete dostat, když se rády mít nebudete.

Než jsem onemocněla, žila jsem život maminky dvou malých dětí narozených krátce po sobě. Rakovina pro mě byla něco, co se mě absolutně netýká. Zvlášť když jsem v té době 3 roky vkuse kojila, nejprve dceru, pak oba a nakonec syna. A všude se píše, že kojení je nejlepší prevence, ne?

Jenže pak to přišlo. Den před svými 31. narozeninami jsem si v podpaží objevila bulku.

Nepřikládala jsem tomu moc pozornosti, ale na popud své mamky jsem další den vyrazila k lékaři, který mě ihned poslal na ultrazvuk. Ten den si pamatuji úplně přesně, měla jsem narozeniny a rozhodla jsem se, že začnu trénovat na maraton. Šla jsem tedy běhat a málem jsem kvůli tomu ten osudný ultrazvuk nestihla. Byl to poslední výběh.

Vyšetření nedopadlo dobře, byla jsem odeslána na biopsii a pak mě čekal jeden z nejdelších týdnů v mém dosavadním životě. Čekání na výsledky. Přesně týden po biopsii zazvonil osudný telefon. Výsledky jsou, je třeba si pro ně dojít osobně. Přerušili jsem dovolenou a jeli z Brna na otočku do Prahy pro ortel. Já už jsem věděla, že to bude špatné. Ihned po sezení s lékařkou jsem byla odeslána na potřebná vyšetření, která naštěstí vyloučila metastáze a mě spadl obrovský kámen ze srdce a léčbu jsem nastoupila s odhodláním, že to zvládnu.

Nicméně v momentě, kdy mi lékařka oznámila, že mám rakovinu prsu a že mě čeká chemoterapie, první co mě napadlo bylo, že budu jen zvracet, zhubnu a pak zemřu. Absolutně jsem netušila, co mě čeká. Kdykoliv jsem se podívala na internet, abych si vyhledala nějaké další informace, tak jsem se začala hroutit a viděla jsem vše černě. Protože často se píše o těch špatných případech a když ne, tak já jsem v tom i tak našla to negativní. Ale jelikož jsem chtěla vědět, co mě čeká a na co se mám připravit, tak jsem informace vyhlédávala. I přesto, že pro mě každé zadání termínu rakovina prsu do googlu znamenalo psychický propad o sto pater dolů.

Měla jsem štěstí v neštěstí, jelikož téměř za naším barákem sídlí špičkové onkocentrum a lékařka mi trpělivě odpovídala na mé dotazy. Ale bohužel znám dost případů, kdy to tak nebylo. Setkala jsem se spoustou žen, se kterými lékaři nemluvili a ony pak nevěděly, co je čeká a na co mají nárok. A byly odkázány na vyhledávání informací na Internetu, kde se člověk může dočíst ledacos. Může tam najít spoustu cenných informací, ale také spoustu nesmyslů.

Jelikož vím, jak moc by mi v té době pomohlo, mít po ruce NĚCO, kde budou všechny informace pěkně pohromadě. Kde bude i něco, co mě ve chvílích, kdy jsem se necítila dobře psychicky, povzbudí. Rozhodla jsem se tedy, že vše, na co jsem přišla, čím jsem si prošla a čím si pravděpodobně procházíte i vy, nebo někdo z vašich blízkých, sepíšu. Sepíšu to v elektronické podobě, aby k tomu mělo přístup, co nejvíce lidí a pomohlo, to všem, kteří jsou v podobné situaci, ve které jsem byla kdysi i já

A hlavně, aby jste se vy, kdo teď neprocházíte zrovna růžovým hájem, uvědomili, že zase bude dobře, ne-li ještě lépe. Že na konci každé, byť sebe náročnější cesty, čeká opět růžová zahrada.