Polednice moderní doby

Ten den porozumněla lidem, kteří se rozhodnou spáchat sebevraždu. Pochopila asi ten pocit, co ty lidi provází. Ten naprostý zmar. Ne, ona se nechtěla zabíjet. Vždyť ji šlo o naprostý opak. Přežít. Co nejdéle. Na tomto světě.

Ale došlo ji, že ty lidi nemusí trápit nic objektivně tak strašného, co by v očích druhých lidí, mohlo vyvolat alespoň trochu pochopení pro jejich čin.  Stačí souhra náhod, nepovedných okamžiků, zmařených minut a nevydařených vztahů. Pocit nedocenění od druhého a naopak nesmyslné přesvědčení, že ten druhý si myslí, že jste k ničemu. A on si to většinou nemyslí. Jenže doměnky. Jsou zlo.

Frustrace z toho, že musí zrušit veškeré své plány. Protože děti. Protože nemoci. Pěkně jedno po druhém. Po několika dnech s dětmi doma se její frustrace zvyšuje. Jelikož představy o idylickém a naplněném dni, kdy zvládne uvařit, plně se věnovat dětem, být jim „trpělivým průvodcem“, sem tam si odskočit k práci na svém projektu, mezitím uklidit celý byt, včetně oken a večer být svému partnerovi vášnivou milenkou, se hroutí s prvním zakřičením na dítě. Nutno podotknout naprosto neoprávněně. Jen neuposlechla své potřeby, zadupala je do země a schytalo to nebohé dítě. Co je horší, ihned si to uvědomila. Frustrace se prohloubila. A křičela znovu. A nezůstalo jen u křiku. Zoufalství se stupňuje. Scéna jak z Polednice.

A to měla za to, že tohle už je pryč. Že už to zvládá. Že dokáže své potřeby poslechnout a k dětem bude vlídná. Pak ji dochází, že hormony. A rozbrečí se. Už naštěstí kapitolovala na to, se dětem věnovat naplno a pustila jim pohádku. Děti jsou spokojené. Ona se trochu uklidňuje. Zdá se, že přišla na příčinu svého dnešního naprostého zmaru.

Večer dost naivně očekává, že se ji dostane soucitu od manžela. Ale ten na ní sere jak na placatý šutr. Protože vidí, že dnes ona rozhodně vášnivou milenkou nebude. Jako ostatně několik uplynulých dnů a týdnů. Má chuť skočit z okna. Ale bydlí v přízemí. Tak jde a otevře si vodku.