Pomalu končí leden a s ním asi i spousta novoročních předsevzetí. Proč většina lidí u nich nedokáže vydržet déle než měsíc a většinou už po pár dnech naše odhodlání končí u ledu? Důvodů je asi mnoho. Ale ty hlavní jsou, že nám chybí vnitřní motivace a to naše proč. Proč to děláme? Pokud to PROČ je opravdu silné, většinou se nám daří...
Poté co jsem zvládla běhat v tom nejrušnějším měsíci 25 dní vkuse, jsem získala takové sebevědomí a motivaci, že jsem se rozhodla zkusit něco dalšího. A to další se samo nabídlo, když jsem pod stromeček dostala knížku od Wim Hofa o otužování. Souhrou náhod se otužování stalo boomem této zimy. Ono, co taky dělat, když je všechno zavřené a otužování...
Takhle, v této době je těžké napsat článek, aniž by se člověk nedotkl téma karanténa a koronavirus…vím, že to je všude plno, připadám si jak v nějakém sci-fi nebo v blbém snu…spousta lidí si prochází úzkostmi a strachem a asi často ani ne z nákazy, ale z té nejistoty, které s sebou nese nedostatek ucelených informací a spousta zákazů, které jsou možná třeba, ale nejsou...
Závist je něco, co by většina lidí ze světa nejraději vymítila. Tak o tom mluvila i Tereza in Oslo v podcastu Linka, kde s youtuberem Kovym (to je ten, co je teď ve StarDance, kdyby někdo nevěděl :-D) probírají celkem zajímavá témata. Když dostala od Kovyho otázku jakou jedinou věc by ze světa smazala, kdyby to bylo možné tak...
Možná teď napíšu, pro některé, nepopulární slova a budu trochu střílet do svých řad, ale nedá mi to. V rámci své profese se to tak nějak sešlo a mám víkend co víkend nějaký kurz. A krom odborných znalostí, tam často narážíme na téma moje nemoc a všechny nepříjemnosti kolem ní. A vnímání těchto všech neduh. A když nad tím tak přemýšlím a vidím to...
Dnešní běh byl jiný…Většinou beham s hodinkami, na které neustále civím, hlídám si tempo, pořád někam spěchám a prostě, chtě nechtě se musím přiznat, že můj běh je dost o výkonu. Což není špatně, ale někdy je fajn vypnout a jen tak běžet… A dneska to tak bylo, protože jinak bych se asi zbláznila. Všechno mi totiž padá na hlavu. Doslova....
Oslavila jsem 34.narozeniny. Nebo také třetí. Protože kdybych nějaká vyšší moc nezasáhla a já se souběhem všech událostí nedostala včas do péče lékařů, tak jsem tu taky nemusela být. Za ty tři roky se toho událo dost. Vně i uvnitř mně. I když rozhodně to nebylo najednou. Spousta lidí, i já to tak měla, si myslí, že když se vás dotkne...
Čtete rádi? Chtěla bych se s vámi podělit o tipy na knížky, které mi mimojiné pomáhali v postfázi po nemoci, kdy jsem se potýkala a vlastně stále potýkám s různým strachy a psychickou nepohodou. Protože co si budem povídat a zmiňuji se o tom celkem často, fáze po nemoci je dle mě daleko náročnější než nemoc samotná. Samozřejmě to platí, když se úspěšně vyléčíte. Pro okolí...
Jela jsem v dobré náladě ze setkání s kamarádkami. A vůbec celý den se tak nějak povedl. V práci obohacující debata, po práci na PR akci, kde jsem měla možnost vystoupit ze své komfortní zóny a mluvit před lidmi. Spolu s Míšou, která je pro mně studnicí inspirace. Pak pro děti do školky a do večera venku hrát krvavé koleno, cukrkávalimonáda a další hry z mého dětství....
Tak a Juli už je taky zapsaná v první třídě a bude z ní školačka. Nebudu se tady dojímat nad tím, jak ten čas letí, že jsem ještě nedávno chodila po Indii a nevěděla jestli je to z jídla, nebo jestli jsem opravdu těhotná. To nedávno už je něco přes šest let. A to už nějaká doba je. Se školou u Juli jsem měla...
Edita Strusková