Takhle jednou před rokem – 2.část

Letos jsme tu znova, se stejnými lidmi, na jiném místě, s rokem plným zkušeností. Loni ta dovolená asi zachránila můj duševní stav. Bylo to to nejlepší možné čekání na ortel. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že to asi úplně dobré nebude. Ale týden nabitý zážitky a okamžiky s kamarády mi dával celkem často zapomenout na to, co mě asi čeká. Večer jsem vždy měla pocit a potřebu se ostatním svěřit. Ale jsem ráda, že jsem to neudělala, nač si kazit klidné a pohodové dny.

Z pohody mě trochu vytáhl telefonát s informací, že výsledky už jsou. Po telefonu mi je neřekli. Ani jsem snad nechtěla. Chtěla jsem si stále uchovávat plamínek naděje. I když mi bylo jasné, že asi to nebude žádná hitparáda, když mě kvůli tomu tahají do Prahy.

Takže v pátek jsem sbalili saky paky, ani nevím jak, ale nějak jsme ostatním vysvětlili proč musíme odjet dřív a ještě přes Prahu a vyjeli jsme. Lilo jak z konve, cesta nic moc. Moje nervozita by se dala krájet. Nakonec jsem do Prahy dojeli. Zdenda mě vyhodil před poliklinikou a jel s dětmi na oběd. Já si vyrazila pro ortel. Do ordinace jsem vstupovala s úsměvem.

Jaký výsledek jsem dostala, všichni víme. První dotaz byl jakou mám prognózu. No odpověď se mi nedostala. Ale za to mi bylo řečeno, že to není úplně to nejhorší, co bych mohla mít. Teď už mi to zní celkem pozitivně, ale tam jsem si to překládala tak, že jsem v dost velkých sračkách. Druhá otázka byla, jestli budu moci odletět do na dovolenou do Barcelony. Odpověď byla kladná, to mě trochu uklidnilo. Odešla jsem s termínem návštěvy onkoložky a nejistotou co bude. Venku lilo, takže těch pár slz co mi spadly splynuly s deštěm. Moje další kroky vedly do knihkupectví pro knihu o tom jak překonat rakovinu.

Když jsem přišla za dětmi a za Zdendou do restaurace, nemusela jsem už nic říkat. Předání zprávy jsem zvládla beze slz. Nacpala jsem do sebe trochu polévky, s pocitem, že další dny už nebudu moct nic jíst a budu jen hubnout a hubnout, až budu jak smrt.

Po jídle jsme vyrazili směr jih. Na můj první festival. No trochu jsem si říkala, zda je to vhodné jít se bavit, když skoro umírám. No nakonec jsem vyrazila a opět, bylo to moc fajn. Neříkám, že jsem se bych se bezstarostně bavila, to moc nešlo, ale bavila jsem se. V neděli přišli nepříjmné povinnosti a to, oznámit to  rodině….A odtud to znáte….

Tento článek píšu na dovolené, u vody,  vedle sebe točené pivo a kolem sebe lidi, které mám ráda. Krom Zdendy, dětí a kamarádů, také Ondru s rodinou. Mého nevlastního bráchu, se kterým jsem se našli krátce po sdělení mé diagnózy. Bylo by tomu tak, kdyby se mi rakovina vyhnula? Možná ano, ale možná také ne…možná nemoc dala do pohybu některé věci, které byly dlouho odkládány…