A co děti? Mají si kde hrát?

V úterý začal trénik mých nervů a sebeovládání. No už půl hodinu po probuzení jsem prohrávala na celé čáře. Odpoledne jsem raději dětem vyhlásila bojovku a za zvuku hřmění a blesků jsme vyrazili na dětské hřiště. Nikdo tam nebyl, zvláštní. Jelikož mobilní aplikace hovořila jasně – žádná bouřka v bezprostředním okolí není – byli jsme v klídku. Do chvíle než  uděřil hrom asi tak 50m od nás a všichni tři jsme si poctivě cvrnkli do kalhot. Nebyl čas ptát se kdo k sakru dává do toho super chytrého radaru ta data. Sbalila jsem děti a jeli jsme si hrát na hřiště k nákupáku. Přece jen blízkost budovy opatřené hromosvodem má něco do sebe.

Děti se schovávají před bouřkou.

Středa byla dlouhá. Ale zase jsem měla celé dvě hodiny jen pro sebe. V čekárně v Krči. Ráno jsem rozmístila děti do školek v okolí a vyrazila jsem si pro koktejl v injekci. Pak jsem děti zas posbírala a vyrazili jsem na první oslavy dne dětí. Tam, po úmorné cestě (čest Juli, že to zvládla s minimem keců), nastal první světlý okamžik. Jedno dítě spí, druhé má nanuka a já sedím a popíjím pivo. Chvíli přemýšlím, zda se mám pochlubit na socsítích. Okamžitě to zavrhuji a dobře dělám. Protože ten krásný okamžik klidu trval asi tak 4 minuty.

4 minuty v klidu, všiměte si kočárku v dáli.

A uznejte sami, je škoda ho promrhat vymýšlením rádobyvtipného popisku. Pak jsme se přesunuli na další stanoviště – Juli okamžitě zabíra místo ve frontě na aqua zorbing se slovy „mamí já chci do koule“, jedno že všechny ostatní děti jsou asi o pět hlav větší, instruuji co má dělat, aby ji nikdo nepředběhl a jdu s Edwinem pařit k pódiu. Pak Juli zavřou do koule a já mám na pět minut zase jen jedno dítě a sbírám síly na šrumec co přijde.

Jakmile totiž vypustí Juli z koule, tak se s Edwinem rozběhnou každý na jinou stranu a já mám co dělat, abych posbírala kola, odrážedla, boty a kočár a rozhodla se pro které dítě poběžím a které obětuji. Naštěstí Edwin brzy zjistí, že Juli nabrala lepší směr a následuje ji. Pak běhám od jednoho skákadla k druhému a snažím se tomu dávat nějakou štábní kulturu…zbytečně. Po hodině ale zavelím, děti kupodivu poslechnou a dáváme se na odchod. A v tu chvíli dělám zasádní chybu…

Zamířím ke stánku s nějakými cetkami. Cetkami za šílený prachy. No a vysvětlete dítěti, ve kterém svitla naděje, že něco dostane, že dostane akorát tak pěkný kulový. Co vám budu povídat. Kdo zná chápe a kdo ne, ať je rád :-D.

Takový normálně naložený kočárek

A na dnešek?? Na ten jsem se těšila, jednak u nás spala Maruška, takže vidina toho, že si konečně v klidu dojdu tam, kam i knížepán chodí sám (nikoliv matky na dovolené) a že si vypiju v klídku kafe. Plus Juli čekal celodenní výlet, takže po dojemném ranním loučení jsem pak měla skrytou radost, že si budu po o moc dáchnout s Edwinem.

No pak jsem měla milion plánů jak s dětmi ten jejich den produktivně a přínosně oslavit. No…skončili jsme zase na hřišti u nákupáku (kecám na skákadle u nákupaku). A po mém návrhu, že si můžou vybrat knížku přišel kontranávrh od Juli, že raději půjdem do hračkářství, jsem kapitulovala. Místo dřevěné, edukativní, montessori a kdovíjaké další hračce si Edwin odnášel vrtačku se slovy, že to je pistole a pak po Juli celý večer střílel a Juli asi stopadesátou plastovou korunku a plastovou kouzelnickou hůlku pro vílu, kterou očarovávala Edwina. Nicméně hůlka ji přestala bavit momentem překročení prahu našeho bytu a pak si s Edwinem hráli hru „Edí já budu máma a budu po tobě střílet a ty se budeš schovávat“. Není nad čistou dětskou radost.

Jo a proč to píšu? No chtěla jsem vám připomenout, abyste nezapomínali na své vnitřní dítě v sobě a uměli se radovat z maličkostí…ale to je takové strašné klišé, až mě u toho svrbí prsty na klávesnici. Takže já si jdu asi půjčit vrtačku od Edwina a jdu si zastřílet. Nesmím potlačovat své vniřní dítě, přece..