Tužme se, otužme se!

Poté co jsem zvládla běhat v tom nejrušnějším měsíci 25 dní vkuse, jsem získala takové sebevědomí a motivaci, že jsem se rozhodla zkusit něco dalšího. A to další se samo nabídlo, když jsem pod stromeček dostala knížku od Wim Hofa o otužování.

Souhrou náhod se otužování stalo boomem této zimy. Ono, co taky dělat, když je všechno zavřené a otužování je jedna z nejlepších věcí, kterou můžete udělat pro své zdraví. Loni začátkem ledna jsem si ťukala na čelo, když mamka s bráchou a bratrancem lezli do rybníku, který byl pokryt tenkou vrstvou ledu. Ale v koutku duše jsem si říkala, že kdybych nebyla těhotná, jdu do toho taky. Ač tedy asi není úplně ideální začínat uprostřed zimy a rovnou skákat do zmrzlého rybníku. Nicméně pokud je člověk zdravý a plný sil, věřím, že mu to neublíží a může klidně začít takto zostra.

Já jsem na to šla pěkně pomaloučku polehoučku. V srpnu uprostřed tropických veder jsem vlezla do „ledové“ Vltavy a připadala jsem si jako king. Na konci srpna, kdy už většina lidí začala uklízet bazény, já ho napustila a řešila, jak se čistí a filtruje voda od nečistot. A pokaždé, když jsem do něj vlezla, třeba ráno, kdy bylo „pouhých“ 20st, jsem si říkala, jaký nejsem otužilec. A takto jsem to provozovala až někdy do listopadu. Ráno jsem vstala, hodila na sebe plavky a šla se ponořit do vody. Pak už tedy voda byla tak nechutná, že jsme usoudili, že je čas bazén zazimovat. A začala jsem chodit do rybníka. A postupně se ochlazovalo, napadal sníh, objevila se první tenká vrstva sněhu a já, spolu s mamkou a někdy s bráchou a jeho ženou, jsem se chodili koupat. A když na konci prosince rybník zamrzl tak, že se na něm dalo bruslit, tak jsem ke své výbavě jen přibalila kladivo na rozbíjení ledu. A když napadl sníh, přibalila jsem polystyren. Protože stát na sněhu, když máte zmrzlé nohy z 2min pobytu v ledové vodě není nic moc.


 

V lednu jsem se tedy rozhodla, že budu do rybníka chodit každý den na dvě minuty, jak to doporučuje Wim Hof. On tvrdí, že už po pouhých 10 dnech každodenního 2min otužování se vám sníží klidová tepová frekvence a má to příznivý vliv na snížení zánětlivých procesů v těle. To druhé se těžko bez laboratotních podmínek zjištuje, ale s tepem jsem si to mohla snadno ověřit. To byla taky jedna z mých motivací. Byla jsem k tomu totiž dost skeptická. No…wait for it…Tep se mi nesnížil, rozhodně ne po 10 dnech, to je podle mě velmi krátká doba na jakékoliv změny. A ani po 30 dnech. Ale vem to čert. Tím, že jsem to vydržela, jsem si vytvořila další návyk. Návyk, který má spoustu jiných pozitivních účinků na lidské zdraví. A nejen zdraví. Tím, že jsem každý den na sebe hodila plavky, někdy hned ráno a i když bylo opravdu škaredě, tak i přesto jsem s kočárkem, pěšky, k rybníku vyrazila, tam se svékla, i přesto že jsem byla zmrzlá jak hovno a do té vody vlezla, jsem si ověřila jak silnou mám vůli. Později už pro mě bylo divné, když bych do té vody nešla.

Říkala jsem si, kdy už bude taková zima, že to zkrátka nedám. A ta situace se nestala. Největší zima byla asi -8°C. A největší kosa mi byla, když jsem do vody šla po bruslení, za přihlížení ostatních bruslařů. Před zraky ostatních lidí jsem totiž byla samý vtípek a nějak jsem zapomněla na sebe. Nesoustředila jsem se, blbě jsem dýchala a zůstala jsem v té vodě déle, než tělo chtělo.

V lednu jsem byla, krom jednoho dne, ve vodě každý den. Nejlepší na tom byla vlastně ta rutina. Která člověku dává jakýsi řád. A v této době je řád více než třeba.

Nicméně zpátky na zem, v únoru jsem otužování ještě celkem držela, ale v březnu ze začátkem lockdownu se mi veškeré návyky rozpadly. Nejprve otužování, pak cvičení jógy a teď i běh. Totální zásek, při pomyšelní na tyto činnosti mi chybí radost a chuť se do nich pustit. S časem je to také bídné, ale jak jsem si ověřila, množství našeho času je relativní. Ale vím, že to je jen období, přejde to a zase do všeho vrhnu se elánem a energií. Teda doufám.

Takže nezoufejte, pokud jste na tom stejně jako já teď. Protože není ostuda občas se na všechno vykašlat a nedělat nic (tím nic myslím věci jako běhání, cvičení, dieta…atd.), ale důležité je umět začít nebo se k tomu zase vrátit a zkusit vydržet déle.

Já to zkusím od pondělí. Od toho příštího:-D. Přísahám!

Prodělala jsem rakovinu prsu a během léčby jsem si začala psát blog. Zpočátku jsem netušila co mě čeká, co se mnou bude a hlavně zda to zvládnu. Jelikož jsem těžko hledala informace a každé zadání slova rakovina do googlu mou psychiku poslalo dolů, rozhodla jsem se, že pomůžu ženám, které jsou ve stejné situaci. Můj příběh si můžete přečíst zde:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů