Athénské dobrodružství 2

Dali jsem raději přednost koupání v moři. Ne, v tom ropném ne. Půjčili jsme si auto a každý den vyráželi na jinou pláž. Dál od ropné katastrofy. Když jsme se nabažili koupání, přijeli kamarádi. Tak jsem si říkala, že bychom mohla konečně vyrazit objevovat krásy Athénské architektury. Ale kamarádi byli jiného názoru a i přesto, že běžný Řek už skoro vytahoval zimní bundu, tak mi vyrazili hledat čisté moře. Tentokrát autobusem. No asi po dvouhodinové cestě jsme našli krásnou pláž. Liduprázdnou. Tedy, malinko foukalo. To, co nebylo přiděláno, odletělo. Ale tak odhodili jsme svetry a bundy, oblékli plavky a šli se ohřát do moře. Po zbytek dne jsme popíjeli víno zakoupené na místních trzích, děti si hráli na baru (zavřeném), Edwin tam občůral vše co šlo a nám bylo konečně teplo.

Další den jsem se konečně dočkala památek. Mělo být vše zadarmo. No, sekli jsme se o týden, a víkend volných vstupů jsme prošvihli. Ani nám to nevadilo. Stejně na Akropoli bylo milion lidí. My jsem je přelstili a vylezli na protější kopec, odkud jsme se kochali. Jen to víno nám chybělo. Zima totiž byla řádná. Teda to jsme si mysleli, než jsme se vrátili do Čech:-). Takže cílem našeho bloudění po Athenách byla nejprve nějaká příjemná restaurace, kde bude teplo a jídlo za babku. A když jsme našli, ohřáli se, tak dalším cílem bylo najít zmrzlinu, které se dožadovali dět. Těm zima asi nebyla.

Centrum Athén je celkem malé a pokud nemáte ambice vidět památky zevnitř, za den je projdete. Takže mi měli splněno a další den jsme vyrazili trajktem na ostrov Aegina.

Předposlední den jsme měli spadeno na to vyrazit na pláž. Ale Edwin si řekl, že už toho bylo dost a dostal horečku. Asi z té náročné námořní výpravy. Tak jsem poslala Juli s kamarádama a s Edwinem jsme dali válečku doma. No a pak už zbývalo jen zabalit a odletět.

Kamarádi odjeli ráno, nám to letělo až večer, tak jsem si konečně prošli okolí našeho bytu (znáte to pořád si říkáte, máme spoustu času a je to tu vše kousek, určitě bude příležitost to tady projít – byla. Až poslední den.). A pak se jen rozloučit s majitelkou, ta byla tak moc hodná, že nám nabídla odvoz na bus na letište. Odvoz jejím Broukem. Nás čtyři, kočár, kufr a dvě krosny. No shodli jsme se, že v takovém počtu se tam asi nenarvem. Takže Zdenda vyrazil s kočárkem k metru pěšky a mi za ním asi za půl hodiny autem. Jenže ouha, ona myslela, že on myslel, že já domluvím. A paní nás chtěla vyhodit úplně na jiné zastávce než byl Zdenda. Sice odtud autobus na letiště jel, ale já měla jedno díte, druhé díte, jednu krosnu, druhou krosnu a batoh. Sami uznáte, že to bych asi nedala. Ač jsem superžena. Nebo ne? No nějak jsme si tedy vysvětlii, že tam rozhodně nevystoupím. Čas neúprosně utíkal, na děti vzadu padaly ledabyle naházené krosny, Juli brečící lovila pod sedadlem jakési poztrácené korálky a Edwin se snažil proskočit předním oknem. No adrenalin až po střechu…která tam nebyla. Ale stihli jsme to, srdceryvně jsme se rozloučily a pak ještě asi 10 minut čekali na bus.

Let byl nuda, rozuměj byl v pohodě:-). No ale odjezd z letiště. Málem se nekonal. Auto sice na parkovišti u Ikei, kde stálo dva týdny bylo. Ani nemělo rozmlácená okna, jak jsem čekala. Dokonce Zdenda i nastartoval. Což nečekal. Ale když se chtěl rozjet, tak to nešlo. Naštěstí to zvládl opravit, ja mezitím děti v čekací hale na letišti zabavila pohádkou a snažila se vářit, že je úplně normální, že tam jsme poslední spolu s nějakými utečenci z Blízkého Východu (sháněli po odvozu do Vídně). A tak skončil náš krásný lowcostový výlet do slunného Řecka.

Pokud byste měli jakékoliv dotazy ohledně ubytování, jak jsme letěli, co jsme jedli a co tam, neváhejte a ptejte se 🙂