Edita Strusková
Záření probíhá každý den, krom víkendů a svátků. Většinou to dost odsejpá, člověk je objednán na přesný čas. V kabince se vysvleče do půl těla, projde chodbou, která se uzavírá masivními dveřmi, aby záření neproniklo ven. Lehne se na stůl, do určené polohy. Podle nakreslených značek na těle radiologičtí asistenti různě natáčejí a posouvají stůl na kterém ležíte, případně hýbou i s vámi. Když vše sedí, odcházejí a nechají vás tam napospas lineárnímu urychlovači (to je ten přístroj, ze kterého vychází paprsek fotonů, které míří na nádor). Ten se různě natáčí a září na určené místo z různých úhlů. Po cca 10 minutách je hotovo a můžete jít. A takhle to jde každý den.
Já mám nakonec naplánováno 33 dávek, resp. 25 a 8 jako boost, vzhledem k mému věku, asi typu nádoru (soudím já), umístění (vlevo – takže nižší riziko zasažení důležitých orgánů). Dnes jsem měla poslední 25 dávku a čeká mě tedy ještě těch 8 navíc. Ale už můžu spočítat ztráty a určit nežádoucí účinky.
Tak tedy:
- spálená klíční kost
- zarudlá další dvě místa, kam záření směřovala
- únava a návaly
- a to je asi vše.
Sumasumárum bych řekla, že docela dobré. Je to teda vopruz tam chodit každý den, hlavně tedy pro mě, jako matku na rodičovské dovolené. Beru to přípravu na pracovní proces, který se neúprosně blíží :-). Únava taky není nic příjemného, zvlášť když už teď nějak nemám čas hájení jako během chemoterapií. Tak si dovolím tvrdit, že to je pro mě náročnější než chemo, kdy jsem se mohla válet, dokud si to tělo žádalo. Teď ho musím nalévat kávou a těšit se, že jednou vždy vše skončí.
