Jedno přání do roku 2019

Na konci roku všichni bilancují. Já bych tak bilancovala, ale trápí mě úporná bolest ramene, kterou se snažím přehlušit všelijakými metodami, které nakonec stejně končí polykáním tabletek různých barev. Růžové zabírají nejvíc. Ale musí být dvě. Takže bolest mi zcela zastírá mysl a nejsem schopna říci, jaký ten rok 2018 vlastně byl. Možná bych mohla nazvat rokem hledáním sama sebe, bořením a následným, kvalitnějším stavěním, vztahů minulých, současných i budoucích. Tahle fáze je celkem bolestivá. Je těžké říci, že současný stav vám nevyhovuje a nastal čas na změnu. Lidé to nechápou, mají vás za blázna, který se chozením na psychoterapie pomátl a kope kolem sebe a tím si myslí, že se spasí. Není to tak jednoduché. A chce to vytrvalost. Stát si za svým. Není to nic lehkého, zvláště, když celý život vlastně nevíte kdo jste a co chcete. Ale vím, že to bude stát za to, že zkrátka člověk nemůže být se všemi za dobře, zvláště když mu jejich chování ubližuje, a ani to nemusí být vědomě. Že si ty vztahy poskládám znovu a kvalitněji. Na tom nejdůležitějším místě už jsem na velmi dobré cestě a mám z toho radost. A i přes úporné bolesti mi to dělá úsměv na rtech.

Že jsem/jsme to snad dokázali. Ale taky vím co se mi ještě nepodařilo. A teď se mi to vrací jako bumerang. Celé Vánoce polehávám, když mě jedna bolest přejde, přijde další a já si říkám, proč? A vlastně vím. A vím na čem musím ještě hodně zapracovat. Méně uklízet v bytě a více uklízet u sebe. Dělat si místo. Místo na relaxaci. Na to jen tak být a ne stále lítat s hadrem po bytě. A tím si zajistit fyzické a hlavně psychické zdraví. Tak uvidíme, zda se se mi to povede. Stačí zčásti.

A vám přeju to samé, přeju vám, ať dokážete oddělit důležité od nedůležitého. A pak se věnovat tomu, co za to stojí. Každý to má jinak, ale společné máme všichni to, že je důležité neprožívat stres, hlavně ten vnitřní, skrytý. Který je pak často příčinou různých zdravotních neduhů.