Magické datum 18.8.

Ufff, jsme na zastávce, opět chvilka klidu, zvládám i trochu uspořádat dopravní prostředky na kočár a připravit se na nástup do autobusu. Autobus přijíždí. Nastupujem. Edwin je vyjimečně rychlejší, jelikož Juli má kárku a přece jen ji trochu trvá než ji vyrve do autobusu a zabírá tedy Julince místo u okna, Juli to nerozdýchá, naštěstí mé diplomatické schopnosti ji zvládnout přesvědčit, aby nekřičela na celý bus. Po 8minutách si oddychuju, vyndám kočár, kočárek, kolo, jedno dítě, druhé dítě a hurá k vodě!!!

A nastává asi tak hodina až dvě rodinné pohody. Máme se opravdu krásně. Než nastane čas oběda. Plán zní nadějně, uspím Edwina, zajdeme se do restaurace na oběd, Edwinovi necháme jídlo zabalit, dám si kafe. Pohoda jazz. Edwin má jiný názor, neva. Alespoň se nají i on. Objednávám pizzu a malou dvanáctku, na děti jsem s pitím nějak zapomněla, ale neva, hrají si v koutku a jsou spokojené, sem tam trochu bitka, tu o medvěda, tu o židli. Však to znáte, ne?

Pořád klídek, ale po 20minutách se můj hlad začíná zvětšovat, ale nechci prudit. Ale po dalších 5 už začínají otravovat i děti, mě se motá hlava, asi z hladu (nebo z té dvanáctky nalačno??) a po 40 minutách se nesměle zeptám, zda na nás nezapomněli. Zapomněli. No tak si počkáme ještě 15minut, pak to konečně donesou, hladové děti se vrhnou na vařící pizzu, spálí se a řev. Raději je krmím a smiřuji se s tím, že si dám zbytky (ananas a okraje), nevadí. Za čekání dostanou děti nanuka gratis, bohužel jen Míšu, opět řev. Ale jen malinkej. Pak si říkám, že by ten Edwin už mohl teda spát, no s nanukem v puse, to moc nejde. Ale co, třeba usne u jídla.

Neusnul. Kašlu na něj a jdem se koupat.. On to dá i bez spánku. Za dvě hodinu zjištuji, že to nedá. Nebo dal by, kdybych za něj nepostavila hrad (znáte to, rodičovské neuspokojené ambice:-D. Edwin spustil tak, že jsem musela Juli vytáhnout za vlasy z vody a rychle vyklidit pole.

Řval, válel se po zemi, pak se uklidnil, pak si zas vzpomněl, že jsem ten hrad postavila místo něj a spustil nanovo. Za vydatného řevu jsem opouštěli areál Žlutých Lázní, porušila jsem všechny své zásády a koupila mu lízátko. Jednak abych ho umlčela a hlavně aby mi neusnul. To je ta rodičovská alchymie která, kdy se jednou snažíme dítě uspat a pak ho zase zuby nehty držíme vzhůru, může neznalým této problematiky přijít dost přitažená za vlasy, ale ostatní chápou. Takže děti vyfásly lízátka, nějak jsem se dohrabali na bus, v KLIDU jsme nastoupili a vyjeli. A byli jsme zas středem pozornosti v autobuse, jelikož Edwin usínal a já se ho snažila všemožně udržet vzhůru a to se mu nelíbilo, tak řev. Konečně jsme dojeli domů, za zvukového doprovodu jsme došli domů.

A nastal KLID!!!A dokonce i smích. Byla jsem odměněna za svou trpělivost a v osm jsem si otevřela víno :-D, děti spaly!!

A bez nadsázky – byl to krásný den! Někomu může příjít asi dost šílený (proto to sem píšu, že? :-))), ale když si vzpomenu na to co jsem dělala před rokem? Kdy jsem sice nějak fungovala, ale nevěděla jsem, jak budu fungovat za rok, tak jsem za ten dnešní den šťastná!!

A ještě jsem dnešním dnem pět let vdanou ženou za toho nejlepšího muže pod sluncem:-)…no dobře, to je trochu patetické, ale občas člověk musí projevovat patos, ne :-D?