O uplakané holčice

Napsáno: 27. ČERVNA 2017

Holčička, sotva dvouletá, se houpe na houpačce. Resp. maminka ji houpe, tak malé děti se většinou samy houpat ještě neumí.

Neumí ještě spoustu dalších věcí, třeba interakci s ostatními dětmi, všechno se to učí…nejčastěji od nás, dospělých.

Maminka tedy houpe svojí dcerku. Vtom se k houpačkám přiřítí moje děti, Juli obsadí jednu volnou a Edwinovi je to asi šumák, že na něj žádná nezbyla. Ale zmíněné mamince to vidětelně jedno není, okamžitě, bez varování začne na holčičku ječet, ať sleze, že to není jen pro ní. Holčička samozřejmě začne plakat.

Já nevím jak vy, ale když mě něco baví a někdo mi bez varování danou činnost přeruší, tak jsem taky trochu rozmrzelá, ne trochu ale dost. 

Někdy jsem i dost naštavná. Zdenda by mohl vyprávět.

Holčička tedy pláče, maminka od ní odchází se slovy: „tak si tu řvi“…Edwin samozřejmě o houpačku projeví zájem tak na pikosekundu, takže volám spiklenecky holčičku zpátky. Opět přichází maminka, se slovy: „tak sis to vyřvala“ a se slovy „fuj ty máš nudli, ty jseš škaredá“ odchází pro kapesník. Jako nechci si hrát na žádného alternáče, ale toto bylo i na mě moc.

Taky jsem se ke svým dětem a hlavně k Juli chovala někdy dost nevhodně, ale tohle bych asi z pusy nevypustila.

Naopak myslím si, že si už můžu říct, že konečně jsem se srovnala, vyrovnala a můj vztah s Juli narovnala.

Hned se mi v tomto ohledu žije lépe a i ona líp funguje. Sice diskutuje, občas se vzteká, někdo by mohl tvrdit, že často a zbytečně, někdo (a i já, kdybych ji neznala) si může myslet, že to je rozmachaný fracek. Pokud je, tak já asi taky jsem. Protože ona se chová naprosto stejně jako já.

Třeba při odchodu ven. Odchody ven jsou pro nás kapitola sama pro sebe. Děti protivný, já lítám jak splašenec, snažím se uklidit, abysme odcházeli alespoň z částečně uklizeného bytu. Pak nevím co na sebe, pobíhám ve spodním prádle a připravuju svačinu, pak se obleču, obleču Edwina (tomu je zatím víceméně jedno co má na sobě), převleču sebe a říkám Juli ať se obleče, opět se převlíkám a šílím, že nemám co na sebe. Pak na sebe něco navleču, přece jen jdu jen na hřiště, ne? Už jsme na odchodu a Juli ubrečená, že neví jakou sukni si má obléci. Má tam tři na výběr, ale ani jedna ji není vhod. Tečou ji slzy jako hrachy. Edwin je mezitím už na hřišti. Já si vybírám vhodně boty, nemůžu se rozhodnout. Juli, po pohrůžkou, že odejdem bez ní, si teda vybere. Boty si jedny obuje a druhé si bere do ruky. Co kdyby se chtěla přezout, že? Takže při odchodu malinko Itálie, ale nikdy jsem na děti neječela, že jsou hnusné, že takhle s Juli nikam nejdu…atd. Když křičím, tak rovnou říkám, že to není kvůli nim. A naopak děti, mě uklidňují, ať nejsem naštvaná, že když ujede autobus, tak pojede další…atd:-). Paráda, má své osobní krizové manažery. Asi nemusím podotýkat, že byt v okamžiku zavření dveří vypadá, jak kdyby tam bouchla bomba.

Trochu krize bývá v noci, kdy se nějaké dítě vzbudí a řve. Znáte to, vy rozespalí, já ještě než rozhýbám své chemoterapiemi zchromlé tělo, dopoužíte se k dítěti, nevíte co se děje, chcete jen spát a dítě řve (teď mluvím o věkové katergorii 2+, kdy už hlad asi nemá). Já v této chvíli zapínám nouzový režim a teď není moc babyfriendly. A taky teda moc nefunguje. Takže jsem Juli seřvala , proč jako ve 2 ráno řve.

A pak mi to došlo…jak jsem ubohá.

Lehla jsem si k ní, objala jsem ji a utěšovala jsem ji. A bylo to. Prostě úplně jednoduchá věc, někomu to dojde hned. Kdo čte mé příspěvky, ví, že mé vedení, je poněkdu delšího charakteru. Takže mě to došlo včerejší noc (no dobře, kecám, možná už mi to došlo dřív).

Že láska a hlavně umění dávat najevo lásku a pocit jistoty, je jedna z nejdůležitějších věcí. Pro děti především, ale nejen pro ně.