První týden bez radioterapie

V pondělí byl totiž ten slavný den, kdy jsem se na půl dne stala modelkou. Teď už na to vzpomínám jako na skvělý zažitek, ale v pondělí odpoledne tomu bylo jinak.  Když jsem se dozvěděla o možnosti zúčastnit se módní přehlídky, byla jsem nadšena. Jsem přece exhibicionista. Sice trochu skrytý, ale jsem :-)…měla jsem pocit. No když nastal den D, nervozita mnou cloumala už od rána. Dost jsem si nadávala. Jestli to mám zapotřebí se takhle promenádovat přede všemi. Jelikož v dětsví jsem sice chtěla být modelka, ale jakmile bylo jasné, že mé tělesné proporce se s těmi modelkovskými nepotkají, tak jsem rázem otočila a říkala jsem si alibisticky, že bych stejně nechtěla dělat věšák na oblečení. (to víte, že chtěla…mít na to tělo:-DDD).

Měly jsem sraz po obědě. Po úvodním slovu Nikolky jsme šly lovit outfity, které jsme vybíraly, alespoň tedy já, dosti naslepo, jelikož v improvizované zkoušírně nebylo zrcadlo, A doteď nevím jak jsem v tom vlastně vypadala. Nevadí, modelky na sebe přece musí nechat obléct vše, ne? Čert vem, to jak v tom člověk vypadá. Najednou čas začal uhánět. Rychle nalíčit, uprostřed líčení si odskočit na generálku, opět sjet dolu do maskérny (ano, opravdu do pravé maskérny Nové scény Národního divadla) a pak už jen netrpělivě čekat kdo dorazí a jestli vůbec někdo dorazí :-D.

V těchto momenteh jsem měla sto chutí sundat šaty a jít si sednout do hlediště. I první promenáda (či jak se tomu říká) byla dost trága. Moje tréma mě nezklamala, holka jedna. Ale pak…pak to začalo, trému to přestalo bavit a šla jinam a já bych se promenovala nejraději ještě teď.

Škoda, že to tak rychle skončilo. Bylo to krásné a korunu tomu dala Hana Holišová, která zazpívala mou srdcovku od Edith Piaf.

Už se těším na další podobnou akci, i když jedna velká mi unikne, kvůli dovolené v Athenách. Mrzí mě to, ale cestování mám asi raději než dráhu modelky, tak to snad přežiju :-DD.

V úterý jsme se sbalili a jeli na jih. Protože začíná další nová fáze našeho/mého života. V úterý byl slavnostně, za přítomnosti všech významncýh obyvatel Borovan (sousedů, mně a pana Strusky) zahájen první výkop naší vily Tugendhat (no, výhled malinko pokulhává, technické řešení základů se také bude asi trochu lišit a okna…ty si teda snad malinko přiblíží). Nebudu vám tady vypisovat všechny komplikace, snad bude stačit, že během dvou dnů, jsem si já netelefonista, vyčerpala veškerý kredit.

 

V čtvrtek jsem se raději zabalila a odjela beze slova do Prahy. Kam jsem si jela odpočinout. No…dopadlo to tak, že včera jsem někde poletovala od rána až do osmi do večera, kdy jsem přišla do bytu, kde to bylo jak po výbuchu. A to mému pořádkumilovnému já nedalo a místo toho abych si sedla na gauč a otevřela pivo, tak jsem se jala ten bordel uklízet. Měl to být jen rychlý zběžný úklid, jenže to bych si nesměla, já závislák, otevřít plechovku plzně a tu záhy vylít v ložnici a při záchraně škody i v kuchyni. Takže v jednu jsem padla do postele, bez alkoholu, ale s pocitem, jaká jsem to pilná hospodyňka.

Dnes jsem byla na hoopingovém workshopu (více zde http://www.skolahoopingu.cz/), na který jsem se těšila snad od Vánoc. Bylo to super. Až na zjištění, že moje forma je doooost v háji, 5 minut poskoků a přemýšela jsem, kam vyplivnu plíce. Naštěstí pak už se jen stálo a kroužilo a kroužilo.

A teď už čekám na autobus a frčím zpět na jih. Nechápala jsem matky, které jakmile opustí své děti, tak se jim v lepším případě jen stýská, v horším brečí a nejsou schopny si užít volného času. Když jsem šla domů, kolem vyschlé louže, kde byla hromada kamínků, které tam naházel Edwin, tak jsem pochopila. No ale jedu domu tím nejposlednějším busem. Snad už budou děti spát.

Takže toto byl můj týden bez radioterapie, ještě jsem měla v plánu zahájit běžeckou přípravu, ale na tu jaksi nevyšel čas a po dnešním testu mé neformy asi zůstanu jen u kroužení obručí.