Svět je krásný…když se člověk vyspí.

Zjišťuji poslední dobou. Nikdy jsem nijak výrazně netrpěla, pokud se mi nedařilo spát, tak jak je záhodno. Zvládala jsem fungovat i se spánkovým deficitem. Což se rozhodně nedá říct o momentálním stavu. Méně jak 8 hodin a já mám problém i existovat, natož fungovat. Připadám jak si malé přetažené dítě, které neví co by a začne se vztekat.

Tady se zrovna vzteká Juli, ale dost často vypadám podobně.

Když jsem unavená,

• nejsem schopna se rozhodovat, většinou když po mě někdo chce rychlé rozhodnutí, tak se rozbrečím :-DD
• často brečím, takže už se raději nemaluju…a jsem schopna to rozjet i venku.
• mám dost výraznou potřebu sebelítosti, v té si poslední dobou doslova lebedím…“ já jsem taková chudinka, denně chodím na záření, pouští do mně Xgrayů fotonů a nikoho to nezajímá, nikdo mi nepomůže“ panebože já jsem tak unavená“ a už došlo i na sousloví „proč právě já!!!“
• a prostě funguju jak rozbitý přístroj…tudíž nefugnguju.

Takže takhle se mnou zametá radioterapie. Docela jsem se na ní těšila, malovala jsem si, jak bude Edwin i Juli ve školce, já si ráno zaběhnu do Krče a pak budu mít dopoledne jen pro sebe, začnu konečně běhat, budu psát, číst a nic nedělat.

No, jak to tak bývá, člověk míní, život mění. Prostě to neklaplo. Edwin ve školce řval, takže jsem běhala mezi školkama jak splašená srnka a po odpočinku ani památky. A radioterapie mi dává zabrat dost, resp. těsně po jsem trochu jako praštěná a pak po zbytek dne mám „návaly“, jak jsem pracovně nazvala své postradiační stavy:-))). Kdyby po mě asi nikdo nic nechtěl a mohla bych si jet podle svého, byla bych v pohodě a radioterapii bych zvládala. Není to žádná drasťárna, prostě na vás 10 minut září ze všech možných úhlů. Ale jakmile po mě někdo něco chce, tak trochu problém. Nahrne se mi krev všude, hlavně do hlavy a mám pocit, že nastane výbuch, který často reálně nastane :-)).

No ale po 14 cyklech jsem zjistila, že jak moc je důležité se pořádně vyspat. Edwin si konečně zvyknul ve školce a věci se nějak dávají do pořádku.

Nakonec mám napsáno 33 sezení, resp. ležení, takže celkem téměř dva měsíce, bez víkendů. Už mám polovinu za sebou, zjistila jsem jak to tak nějak zvládát, takže nakonec je vše tak jak má být.

A hlavně. Psala jsem si s někým, kdo s léčby možná nikdy nevyjde, kdo je na tom o dost hůře. Pořád mi to leží v hlavě a uvědomuji si jaké mám neuvěřitelné štěstí, že jsem tehdy před více jak půl rokem nádor sama náhodou našla, že jsem neváhala a hned jsem šla k lékaři a ten mě hned odeslal na vyšetření. Protože kdyby tomu tak nebylo, tak bych asi neřešila nějakou hloupou únavu po ozáření, necitlivost prstů a jiné současné neduhy. Neřešila bych to proto, že bych řešila, zda vůbec a jak dlouho přežiju.

Od té chvíle si nestěžuji, protože vím, že to co se mi děje teď, někdy přejde…a i kdyby ne, je to něco s čím se dá žít…