Takhle jednou před rokem

Přesně před rokem byl ten týden, kdy to vše začalo. Před rokem v pondělí jsem měla narozeniny. Děti zůstaly na jihu a já se těšila, jak si volno užiju a budu dělat vše, co s dětmi moc nejde. Ráno jsem si zašla na snídani a pak jsem pomalu vyrazila ke gynekologovi s nalezenou bulkou v podpaží. K doktorovi jsem se ale nedostala. Sestřičky mi okamžitě napsaly žádanku na statimové vyšetření ultrazvukem. Sjela jsem o několik pater níž do mamacentra. Tam ale měli narváno, tak jsem jim velkoryse vyšla vstříc a nabídla se, že přijdu další den. Den sem, den tam, vždyť o nic nejde. Netušila jsem, že jsem si tím odložila začátek špatného snu.

Byla jsem objednána na biopsii, to už mi bylo malinko divné, ale stále jsem byla v tom svém klídku. Šla jsem pracovat a pak jsem vyrazila za Zdendou a jeho kamarádem na pivo. Trochu se to protáhlo, takže ráno se mi vstávalo ztěžka. Byla jsem rozladěná, že místo abych si užívala volna a spala do zásoby, tak běhám po doktorech. V mammacentru už na mně čekaly. Šup, šup a už jsem ležela na lehátku a snažila se nemyslet na tu megajehlu co do mně v další vteřině zabodla lékařka. I přes divné řeči sestřičky v tom smyslu, že kolegyně s malým děckem se z toho taky dostala, jsem byla dost klidná a nedocházelo mi co se děje. Až když mi doktorka začala sdělovat, co se může dít v následujících týdnech, jsem zpozorněla. Rozbrečela jsem se, až když jsem volala mamce.

Jak plynul den viděla jsem svůj stav temněji a temněji. Večer, když jsem šli se Zdendou na mojí narozeninovou večeři do podniku, kam už se asi nikdy nepodívám, mě pětichodové luxusní menu nechávalo chladnou. Snažila jsem se Zdendovi vysvětlit, co mě nejspíš čeká. Nevěřil tomu, ani já ne. Přesto mi bylo špatně a každý okamžik jsem vnímala jako poslední.