Tradice z krabice

Od té doby co jsem rodič, nebo spíš od té doby, co děti tak nějak vnimají nějaké Vánoce, tak se jako rodič snažím vytvořit nám nějaké tradice. Tradice, které si s sebou děti ponesou dále do života. A mám pocit, že mi to moc nejde. Nebo, jinak. Přistihnu se, že je to pro mě chvílemi stres. Aby ty Vánoce byly prostě top, aby jsme stihli koukat na pohádky, společně obalit kapra, pouštět lodičky, házet bačkorou, krájet jablko, ke stolu se vyfiknout, pronést přípitek…a já nevím co ještě…Stres v tom, aby jsme si ty Vánoce nějak dělali po svém, aby to byl klídek a pohoda a tak…

Ale pak mi došlo, že tradice se prostě nedají uměle vytvářet, ty musí postupně, jak plyne čas, vznikat sami od sebe. A to, že nebudou vždy úplně plné klidu a míru, vlastně vůbec nevadí. Důležité je, aby to bylo to naše a aby byli všichni v rámci možností v pohodě. Hlavně tedy rodiče, nebo ještě přesněji řečeno, matka. Protože, přiznejme si to, na té to stojí z velké části. Nechci upozaďovat otce, ale takové to neviditelné, čeho si všimnete, až když to není, stojí na ní. Ale mužský element hraje taky velmi zásadní roli. Vlastně, možná tu nejdůležitější, na něm je, aby žena byla  pohodě a zvládla s ladem a klidem obstarat těch milion tisíc věcí, které Vánoce dělají Vánocemi.

Takže, nestresujme se, protože ve finále, nejvíce se bude vzpomínat na různé “průsery”, tradicí se stane každoročně spálený kapr, protože v průběhu smažení si vybíráte ten správný outfit ke štědrovečerní tabuli, trápení dětí zpíváním koled u stromku plném dárků, hledáním klíču od zamčeného obýváku, kde je stromek, ubrečné hladové děti, které chtějí jíst (ač kdykoliv jindy, je musíte k jídlu tahat heverem, ale čeká se, až se dosmaží řízky a dalších zapeklitostí. A vyvrcholí to tím, že děti rozbalí všechny dárky a minimálně jedno dítě ovane chvilkový smutek, protože minimálně jedno přání ze seznamu nebylo splněno.

Ale pokud by se splnilo všechno, tak by nám přeci nezbyla žádná přání….A to by byla škoda.