Život je proces

Jsem zavalená. Ani ne tak povinnostmi, jako spíš věcmi, které mě baví a které chci dělat. Nevím kam dřív skočit a pro jednu věc zapomínám na druhou. A vlastně z toho nikdy nevzejde nic kloudného. Chvíli neběhám, protože se snažím něco vytvářet. Ale často to nedotvořím, začnu běhat.

Běhám a říkám si, jo teď to jde, přihlásím se konečně na maraton a natrénuji na něj. Pak se něco stane, nevím co, a běhat přestanu. A z běhání jak vypadnete, těžko se do něj dostává. Tedy, ono to podle mě platí o všem, jak z nějaké činnosti vypadnete, tak naskočit zpět, stojí často velké úsilí. Ale jelikož neběhám, tak mám víc času a začnu opět něco tvořit. Jenže pak se mi začne hroutit domácnost, děti a třeba já. A už nepíšu, neběhám a vlastně nedělám nic.

Chvilku se utápím, nevím v čem, často ve virtuální realitě sociálních sítí. Kde hledám. A nenacházím. Chci být taky úspěšná, chci mít také tisíce sledovatelů. A myslím si, že když to budu mít, půjde vše líp. A vlastně vím, že toto vše je nesmysl. Že úspěch se neměří podle toho, kolik lidí vás sleduje. Kolik lidí vás zná. Kolik peněz vyděláváte. Kolik máte škol. Kolik jste navštívili zemí. Kolik jste porodili dětí. Kolikrát jste se ne/rozvedli.

Úspěch je podle mě to, být spokojený se životem, který žijeme. Být spokojený. Tečka. A nesnažit se mít dokonalý život. Vždyť dokonalý může být to samé jako dokončený. A chceme mít dokončený život? Já tedy ne.

Takže budu znovu a znovu hledat balanc mezi všemi těmi věcmi, které dělám ráda, abych konečně něco dělala opravdu pořádně. A uběhla ten maraton, nebo si třeba zvedla počet svých sledovatelů. Ale když to nedokážu? Co se stane? Nic. Můžu to zkoušet dál a dál a buď to zvládnu o rok později anebo dojdu k tomu, že tyto mety jsou pro můj život už nepodstatné.

Protože život je proces. Proces, který nikdy nebude dokonalý. Protože by tím popřel zcela svou podstatu.