Budu řečníkem, běžcem, nebo modelkou?

Květen je fičák.

Teda ono už to začalo v dubnu, kdy jako by se Vesmír rozhodl, že je třeba mě vyhodit ven z mého komfortu a začal na mě sesílat jednu akci za druhou. Akce, kde se musím postavit před lidi a něco jim tam vyprávět.

Já, která jsem měla osypky a nespavost z prezentace na vejšce před pěti spolužáky. A teď se po mě chce, abych se postavila před třídu studentek a vyprávěla jim tam o samovyšetření prsu, nebo si sedla před pár nadšenců a vyprávěla jim tam, jaké je to, když má máma rakovinu (btw.to v odlesku dalších akcí bude asi největší pohoda a moc se těším – doražte), nebo si sednout před studentky a předčítat jim články z mého blogu a NEBO si stoupnout na podium v kině Lucerna a vyprávět o svých průserech. Tak, aby to bylo vtipné, výstižné a hlavně to mělo nějaké poučení na závěr.  A to vše po boku Ivy Lecké, která je moderátorkou, takže má mluvený projev v malíku a Davida Deyla či Tonyi Graves, což jsou zpěváci, takže je asi nějakých 200 lidí v hledišti taky nevykolejí.

Mě to vykolejuje už od momentu, kdy mi přišla pozvánka, resp. od momentu, kdy jsem se ujistila, že to není omyl ani vtip. A čím víc se to blíží, tím mám výraznější pocit, že největší FuckUp, bude právě toho 5.6. Takže já teď žiju jen tím. Už mám naposlouchané průsery všech hvězd, které se večera zůčastnili. Ale ten svůj stále nemůžu vykoumat. Rakovina totiž není moc vtipná, nebo jo? Takže to je moje téma číslo jedna na měsíc květen.

Do toho byla skvělá přehlídka Bellisek. Od loňska jsem pokročila a nervozitu jsem poslala k čertu a opravdu jsem si to užila. Jen teda ti nejdůležitější zrovna když jsem se procházela po “molu” tak křitli záchod, kdesi ve vinárně na Výtoni. Ještě že alespoň mamka dorazila:-). Nicméně na přehlídku triček to stihli a Edwin se dokonce nechal přemluvit a stal se modelem. Opět to bylo silné, dojemné a plné energie. Přikládám fotodokumentaci od nejlepší Helenky Szmigelové.

Foto: Helena Szmigelova

Foto: Helena Szmigelová

Foto: Helena Szmigelová

Foto: Helena Szmigelová

Foto: Helena Szmigelová

Foto: Helena Szmigelová

Foto: Helena Szmigelová

Foto: Helena Szmigelová

Foto: Helena Szmigelová

Edwin modelem :-), foto: Zdenda

¨

No a pak Vltava Run

Tento závod jsem chtěla běžet už v roce 2014, ale neměla jsem tým. V roce 2015 jsem byla pár měsíc po porodu Edwina. V roce 2016 jsem byla velký srab na to připojit se cizímu týmu. V roce 2017 jsem měla rakovinu a běžel Zdenda.

A letos…letos jsem se konečně dočkala. Závod od pramene Vltavy až doslova k nám domů na Braník. 360km, 12-členný tým, skoro žádný spánek. No zkrátka adreanlin a dobrodružství až na půdu. 

To je Vltava Run. Závod pro 6ti až 12ti členné týmy. Nás bylo 12, to znamená, že každý běžel 3 úseky. Dvanácti členný tým byl ještě rozdělen na polovinu a přesouval se mezi úseky ve dvou dodávkách. My jsme běželi jako první. Takže v sobotu vstáváni před šestou a první závodník z naší party vybíhal v 7 ráno. A pak už to byl fofr. Rychle přesun na stanoviště, kam měl doběhnout a předat štafetu dál. A takhle to šlo až do Prahy, celých 360km.

Já jsem běžela 6.úsek z Nové Pece do Horní Plané. Nejlehčí, ale pro mě v tu chvíli nejtěžší. Vedro, nudná rovina, žízeň a pocit, že 8 km je delších než půlmaraton. Takže jsem se hodně divila, když jsem konečne potkala nějaké fandící lidi na trati, kteří mi oznámili, že už jen 200m do cíle. Tak jsem zařadila šestý rychlostní stupeň. Ale rekord jsem urvat nestihla. Předala jsem štafetu běžci z druhého auta a měli jsem cca 6h pauzu.

Plánovaný spánek se nekonal, jelikož začalo pršet a nějak jsme se nemohli trefit do Rožmberka, odkud měl zase vybíhat běžec z našeho auta. Tak jsem si alespoň zregenerovali nohy ve Vltavě. A než jsme stačili uschnout, tak už jsme byli zase na řadě. Já jsem běžela z Boršova do Budějc, 10,7km po tmě.

Nejrychlejší metry jsem měla, když jsem běžela temným garážovým komplexem a z mnou jel kdosi na kole a mluvil cizím jazykem. V ten moment jsem nasadila své katastrofické scénáře, vzpomněla si na černou kroniku a viděla se rozřezaná ve Vltavě. A předtím znásilněná. Nakonec z toho naštěstí byl jen kilometr za 4 a půl minuty:-). Pak už jsem potkala Zdendou, který mě přijel podpořit a doběhl se mnou do cíle, kde krom týmu čekala i mamka. Sice jsem se viděly asi tak 5 minut, ale byla to skvělá podpora. A díky strachu jsem svůj plánovaný čas stáhla asi o 4 minuty:-). Pak už běžel poslední z našeho auta. A těšili jsem se, že to někde zakempujem a dáme alespoň 5 hodin spánku. Ale spánek je pro slabochy, takže nakonec z něho byly hodiny jen dvě.

Byli jsme totiž rychlí jak vítr a stáhli naše předpokládané časy o dvě hodiny. Což bylo super, ale taky jsem se dost okradli o odpočinek. Takže ve 3 ráno vstávačka přesun na místo předávky a ve 4 vybíhala první za našeho auta. Já byla na řadě v 6 ráno a byl ten nejlepší úsek. Běh poli, loukami, mlhou, z kopce, do kopce, sem tam jsem si předběhla nějakého vysportovaného chlápka. Což moje ego hřeje ještě teď:-D. Doběhla jsem, dala jsem si osobák a padla únavou.

Zbytek dne mám trochu v mlze, protože opadl adrenalin a únava se přihlásila ke slovu. Ale doběhli jsme společně do cíle v čase 32h a nějaké drobné a vypili nealka piva, doplnili energii ve formě jídla, já počkala na děti a Zdendu, vyrazila s nimi ještě na hřiště, udělala to co tak matky dělají, vybalila věci a tak…a odpadla. A od té doby nevyběhla. Teda vyběhla, ale po kilometru tělo řeklo ne a nehlo se ani o píď. No tak snad se zase vzpamatuje. Dávám mu termín do 6.6., kdy budu mít po FuckUpu a věřím, že se mé smysly a fyzička zase zostří.

Výhledy stály za to