Když se zastaví čas…

To se tak těšíte na jedno z mnoha vyšetření. Malinký červíček strachu hlodá, ale malý strach vždy dokáže přebít optimismus a plány co vše budu dělat, když jsem sama a můžu co se mi zamane.

V den vyšetření se v šest ráno vymátožíte z postele. A pak do ní ještě na pět minut zalezete. Raději obětuji snídani než 5 minut spánku navíc. V sedm už sedím v té divné čekárně na radioizotopovém oddělení. Ale výskyt divných lidí od minula poklesl. Všichni vypadali normálně a byli příjemní. Místo očekávaného nápoje je mi do žíly vpraven radionuklid. Už se mi ta vyšetření za ten rok dost pletou. A vyrážím do mé oblíbené a inspirativní kavárny, kde jsem loni také trávila ty dvě hodinky než se látka rozprostře po celém těle. A plánuji si, co budu dělat až budu mít po vyšetření. Co vše musím zařídit a jak si užiji zbytek volného dne.

Po cestě autobusem zpět do Krče zase vystrkuje červíček strachu své růžky, které vlastně nemá. Přicházím na oddělení, v klídku v pohodě. Červa jsem zahnala. Lehám si na stůl po gamakameru a usínám. Po 20 minutách se probouzím a čekám, že mi sestra řekne, že můžu jít počkat na výsledky.

Paralýza. 

Sestra přichází, ale s otázkou, zda nemám problém s hrudní páteří. Mám. Z červíčka se stává červ. Znova ulehám, tentokrát s rukami nad hlavou. Je třeba se na hrudní páteř podívat pořádně. Je mi špatně a začínají mi téct slzy. Trvá to 12 minut. Během těch 12 minut přemýšlím opět o životě a smrti. Nemůžu se ani hnout. Ani nemůžu. Aby vyšetření proběhlo tak jak má.

Paralýza.

Čekám, že to bude vše, že mi sestra jen řekne, že dobrý a budu moct jít. Jenže baví se s další sestrou, jestli má zůstat, kdyby tam byla nějaká patologie. Je mi ještě hůř. Chce se mi křičet. Nemůžu. Ještě musím ležet a jedu pod CT. Moje hlava pracuje na plné obrátky. CT mi přece minule nedělali. Co to je? Jak se žije s metastázami v páteři? Ne, to budou jen nějaké výrustky, hrudní páteř mě bolí odjakživa. Jak dlouho budu ještě na světě? Má cenu se nervovat se stavěním domu, když ani nevím kolik času mi zbývá? A podobné věci mi proběhli za těch 30s na CT hlavou. Přichází sestry, usměvavé, jako kdyby se nic nedělo a vše bylo v pohodě. Možná je. Ale mě nikdo nic neřekne. Minule mi řekli rovnou, že je vše ok. Tak proč teď ne???

Paralýza.

Nemůžu nic, jsem tu sama, chce se mi brečet. Pak si zase racionálně říkám, že to prostě bude dobrý. Že je nesmysl, abych měla něco špatného v kostech. Teď mi nezbývá než vydržet a nezhroutit se. A zvyknout si. Strach byl a strach asi bude. Venku je krásně a já jdu dělat to co jsem si naplánovala. Jen místo očí si raději namaluju pusu.