Na střeše Hiltonu, aneb jak jsem se nenaučila tleskat

Napsáno: 22. LISTOPADU 2017

Jako chtěla bych vám napsat něco plné nadhledu a vtipu. A občas mám i super nápady. Ale než seženu čas a něco kam bych to napsala (myslím tím kus papíru nebo tak něco), tak to většinou zapomenu. Na co to jen svést? Na dlouhé kojení, 4,5 roku na mateřské, chemoterapie nebo jen prachsprosté stárnutí? Stárnutí??? No tak to ne, to zapomeňte. Jo, to bude ta chemie smíchaná s dlouhodobou izolací ze světa dospělých.

I když, ono je to vlastně jedno. Já jsem teď jak na horské dráze. Horské dráhy mám ráda. Horské dráhy jsem měla ráda, napíšu spíše. Na pouti. V životě bych raději volila stabilitu a sem tam teda nějakou vlnku k rozbití stereotypu. Já se teď totiž jednu sekundu cítím krásně. Jsem plná inspirace a elánu. Tak jsem se cítila po nominaci do Top Ten v Czech Blog Awards a pak i krátce po finálovém večeru. No a pak někdo luskl prstem. A jsem na dně. Ale dno je vlastně taky super, od toho se lze odrazit a když se umíte odrazit hodně, rázem jste zase nahoře. Takže vlastně taky dobrý. Ale zpět k té sobotě. Zpět k finálovému galavečeru Czech Blog Awards.

Celá paráda byla v Hiltonu. Dress Code Tres Chic. Neptejte se mě co to je, resp. teď už to asi vím, je to podle mě vše, v čem VY se cítíte šik. Odvozuji podle modelů, které jsem v sobotu mohla vidět. V momentě, kdy jsem se dozvěděla, že tam půjdu, mě zaplavila euforie. A pak jsem začala řešit, ne v čem půjdu, ale s kým půjdu. Protože stavba nepočká. Ale Zdenda překvapil a rozhodl se monterky v sobotu odložit a vlakem odcestovat se mnou do Prahy.

Jelikož nejelo metro (hurá!!!), jeli jsme UBERem. No, co vám budu povídat, dovezl nás přímo před Hilton, chyběl tam jen červený koberec a poslíček, který by otevíral dveře a držel nade mnou deštník. Jo, ale ono nepršelo, tak možná proto tam nebyl. Pak jsem trochu hledali kam jít, nakonec jsme našli dav, který mířil asi na stejnou akci jako my. V davu si organizátor vyvolával VIPky (opět jsem se cítila jak hvězda) a přednostně jsem se dostali do již zaplněného předsálí. A tím moje pocity hvězdy skončily. Rozhovor po mě nikdo nechtěl, nikdo se se mnou nechtěl fotit. Ani Zdenda ne. Toho jsem pak tedy ukecala, že bych chtěla fotku před tím reklamním plátnem.

A pak už bylo půl osmé a otevřel se sál. Řeknu vám, vědět, že několikrát se budu muset představovat jako Prsa v háji, tak ten blog asi pojmenuju jinak.

Pak nám pořadatelka pomohla najít místo, přišel předmoderátor a začal nás učit tleskat. Pak nám oznámil, že přenos bude hodinu a půl a nesmíme nikam chodit. V momentě jsem začala potřebovat na záchod, nakonec jsem to vyhodnotila, že to stihnu. Stihla jsem to, ale prošvihla jse instrukce co dělat, když vyhraju. Smůla. A pak to začalo. A mě to bavilo. Asi víc než kdybych musela sedět před televizí. Divné, co? Jen na to tleskání bych asi potřebovala ještě jednu vysokou školu. Kategorii Life jsem tedy nevyhrála, to už asi víte. Ale vyhrála moje favoritka (Anie Songe), které jsem poslala hlas a já měla radost. Koukněte na její blog.

No a pak byl konec. Konec přenosu. Chvíli jsme sledovali mumraj v předsálí, jak děti s památníčky chytají jůtubery a jiné hvězdy. Fotí se selfie, dělají vlogy apod. Já jsem si nesměle řekla ještě o jednu fotku před plátnem a vyrazili jsme na afterparty.

Deváté patro hotelu Hilton. Sky bar Cloud. Na baru saxofonista (hrající na saxofon), pod ním Djka. Raut. Drinky. A žádné místo na sezení. Neměla jsem ty koule si sednout s jídlem na zem, tak jsem se alespoň zula. Gala negala. Neustále jsem se odhodlávala, že oslovím alespoň jednoho ze těch, které sleduji na sociálních sítích. Ale mé introvertní já se k tomu neodhodlalo ani po dvou drincích.

 A pak došel budget. Takže jsme jen tak postávali, korozovali a pak i seděli a pozorovali Leoše, Karla Janečka, Pavla Calltu a další staré známé z televize nebo ze sociálních sítí. Všichni jsou úplně normální. Cpou do sebe jídlo horem dolem a když dojde budget, přestanou pít a jdou domů. Jako my. Ještě že tak. Po necelých třech hodinách spánku nám totiž nemilosrdně zazvonil budík a my se vydali na vlak v 6.00 směr Budějce. Stavba nepočká.

A někdy v ten moment začal můj propad dolů. Nevyspání, vystřízlivění z té euforie, hektično kvůli baráku a žádný společný rodinný čas. Ale je to dobrý, už jsem na dně a zase stoupám nahoru. Začínám mít ty propady zmáknuté. No asi to bude tím, že to není propad do Mariánského příkopu ale jen do Macochy.

Ještě jednou bych vám všem, kdo jste mi poslali hlasy a i třeba sdíleli dál, chtěla poděkovat. Byl to pro mě pohádkový večer a myslím, že až ho zpracuji, tak z něho budu čerpat ještě dlouho. Hlavně inspiraci k tomu něco vytvářet a vymýšlet. A už teď vím, že pokud bude vše v pořádku, ráda bych se tam podívala znovu. Ale priorita je zůstat zdravá. To všichni víme.