Pohled do nitra duše

Mám za sebou sedmou chemoterapii, pomalu a jistě se blížím ke konci. Dnes mi doktorka dokonce řekla, že podle onkomarkeru jsem zdravý člověk. Hurá!!! Měla bych volat.

Jenže, jak se blížím k cíli, začínám bilancovat. Jo, léčbu zvládám krásně…psychicky i fyzicky.

Ale vyřešila jsem to, co mi rakovinu asi přineslo…? Ne, nevyřešila. A má psychika pláče, měla bych být šťastná, že to asi přežiju, ale místo toho se tady rýpu ve věcech, který mě trápí posledni rok a půl a stále jsem nebyla schopna s nimi něco dělat a už je na to nejvyšší čas .

Znáte to, něco vás trápí, chcete to řešit, ale pak je chvíli dobře, tak problém zasunete někam hluboko nebo si dokonce řeknete, dobrý už to mám asi zmáknutý. Ale ono houby. Nebo tak je to alespoň u mně.

A co je můj problém?? Mým problémem je má cholerická povaha, kterou jsem kvůli dětem zadupala do země. Občas bouchnu, děti to schytají. A mně to trápí. Anebo nebouchnu, jsem na sebe pyšná, jak jsem situaci krásně ustála, ale on se zatím ten vztek jen zasunul někam hluboko. Ukládá se kamsi v těle. A něco z toho vznikne. Ten kdo se zajímá o psychosomatiku už asi tuší. Já si totiž myslím, že celá moje rakovina má prapůvod v těch mých potlačených vztecích. Během léčby jsem byla celkem v pohodě. Jenže teď už je tělo hodně unavený a dost zdevastovaný a staré rány se ozývají. Rychleji se unavím, tím pádem nezvládám co bych chtěla, hromadí se ve mě zlost a teď nově i jakýsi vztek a ja nevím co s tím.

Mám pocit, že se nemám komu svěřit, resp. když se odhodlám, sesumíruji slova a vyslovím to, tak se mi zdá, že ten problém nedokážu pojmenovat tak, aby mi někdo rozuměl. Ať Zdenda nebo i psycholog. Byla jsem u dvou, u první ještě před nemocí, to byla katastrofa, u druhé teď, to bylo lepší. Ale stejně jsem měla pocit, že mě nechápou a že můj problém zlehčují. Takže hledám dál. Psychologa nebo jakoukoliv jinou cestu, jak svoje problémy vyřešit. Kdybyste měl někdo radu sem s sní. Drogy nechci:-) A alkohol taky ne:-)) I když…ne, dělám si legraci :-DDD.

Teď ještě bojuji, něco se děje a mně doposud bylo psychicky celkem dobře. Ale jak se blíží konec léčby chemoterapiemi, začínám mít strach, že až se vyléčím, tak mi vše dojde a sesypu se. Už nebudu mít jasný cíl, bude zpět „normální“ život, s normálními starostmi. Ale ten život už nebude normální, pro mně už ne. Stále nade mnou bude viset ten strašák jménem rakovina. Která, jakmile se ke svému tělu budu chovat špatně, se může opět kdykoliv objevit.

A chtěla bych vám tedy říct, pokud máte nějaký nevyřešený problém, který vás dlouhodobě trápí…Dělejte s ním něco, ono to nemusí dopadnout nijak a problém nakonec sám vyhnije a vyřeší se sám. Někdo má takovou povahu, že to zvládne hodit za hlavu a je mu dobře. Já bohužel ne. Když se někomu svěřím, tak většinou slyším, že to moc řeším, že to tak má spousta lidí, ať se tím netrápím. A možná bych je i poslechla. Kdybych neměla rakovinu. BEru to jako varovný signál, kterým tělo volá S.O.S…

Děkuji všem co dočetli až sem…Příště snad veseleji :-DDD