Obyčejné dny jsou důležité

Hurá sláva! Dnes se cítím jako za zdravá, navštívila mě paní Energie:-))

Zvládla jsem nakoupit,vyprat,uvařit dvouchodový oběd (pomineme, že nákup dovezl Rohlík, druhý chod k obědu byly kupované buchtičky s krémem z pytlíku – ale vaření nebylo nikdy mé hobby:-), vyzvednout Juli ze školky a vyrazit na sraz s kamarádkou.

S kamarádkou jsem byly domluvené na 13h. Bohužel oblečení stopadesáti vrstev zabere čas,takže ve školce nastalo zdržení číslo jedna. Na tramvaj jsme letěla jako blesk a chudák Juli za mnou vlála jak hadr na holi. Nicméně tramvaj jsme stihli,takže jsme jeli jen s pěti minutovým zpožděním.

Ovšem… Zásek nastal na Výtoni. Vyhrabali jsme se z jedné tramvaje – v jedné ruce kočár, v tu dobu už naštěstí se spícím Edwinem, v druhé ruce Juli, neustále omýlající, že chce něco dobrého. Takže když jsem viděla přijíždějíci tramvaj, neváhala jsem ani minutu a jala se do ni nastupovat, nezastavil mě ani fakt, že je vysoká a naopak Juli mi zdatně radila, abych někomu řekla o pomoc.

Vyškrabali jsme se tedy nahoru, Juli se posadila, dostala tyčinku a chválí nás slovy „Mami, to jsme to krásně zvládly“. V tu chvíli měla tramvaj odbočovat na Albertov. Ano, ale to by to nesměla být sedmnáctka, kterou jsem na Výtoň přijeli. A teď jsme se s ní neplánovaně vraceli domů. Hlasitě jsem si povzdechla, polovina tramvaje se soucitně usmála a druhá půlka mi zdatně pomáhala s kočárkem a s Juli při vystupování. Na Podolské vodárně jsme překrosili milion přechodů, mezitím nám samozřejmě odjela nizká tramvaj.

Naštěstí hned vzápětí jela další a vrátila nás zpět na Výtoň, opět jsem se přesunuli na druhé nástupiště, kde zjišťuji, že jediná nízká tramvaj co jela, byla ta za tou osudnou sedmnáctkou. Další už jsou samé vysoké a jedna nám asi ujela před nosem. Nebo má zpoždění. Rozhodnu se věřit druhé variantě, do toho Juli hlásí, že potřebuje čurat. No, dilema. Tak Juli poprosím, ať vydrží a čekám jaké čísla se vyklubají z těch dvou přijíždějících. Sedmička to není, tak se vydáváme pokropit trávník, přece jen počůraná Juli v tomoto mrznoucím počasí není to pravé ořechové. Juli dokončuje potřebu a přijíždí co? Přijíždí naše vytoužena sedmička.

No ale, než jsem na Juli navlékla milion vrstev a zastrkala ji stopadesát podolků, tak tramvaj byla pryč. Píšu celá zoufalá kamarádce, která už asi přimrzla k zastávce, kde na mě už půl hodiny s dětmi čekají. Nakonec nám vyráží naproti a po všech peripetiích se konečně potkáváme. Asi 500m od té prokleté Výtoně.

Pak celkem v poklidu, když pominu Juli prudění, že jí je vedro (venku mrzlo!!), bolí ji nohy a podobné vylomeniny, dorazíme do herny, kde už je klídek a pohodička. Téměř žádné bitky, děti si krásně hrají, my si v klídku vypijeme kafe. Idylka největší, takhle si představuji mateřskou dovolenou.

Zpáteční cesta už takový adrenalin nebyl, sice Edwin nechtěl být v kočáru, ale naštěstí Juli jo. Ale rozmyslela si to v momentě, kdy přijel autobus a pořebovali jsme nastoupit. V autobuse se s Edwinem servali o sedátko, nakonec zabraly mé diplomatické schopnosti. Ale řeknu vám, sedět na sklápěcích sedadlech, na klíně mít 16kg dítě navlečené jak puk, jednou rukou přidržovat druhé dítě, třetí rukou držet knížku o traktorech a čtvrtou panenku. A do toho zatínat břišní svaly při každém zabrždění a rozjezdu, abysme se s Edwinem, při stylu jízdy řidiče brzda-plyn, neskutáleli na zem, nic moc. Ale alespoň jsem zjistila, že nějaké ty břišní svaly mi ještě zůstaly věrné.

Večer jsem ještě vyrazila na kávu s terapeutkou. Tam jsem teda musela sprintovat, jelikož Zdenda, ač má milion kalendářů a připomínačů, tak na to zapomněl. Káva s terapeutkou je jakési psychoterapeutické sezení na zkoušku. Bylo to fajn, těšila jsem se, že začnu chodit na nějaká ta sezení pravidelně, popovídám si a tak. No podle terapeutky jsem asi dost v pohodě a nic nepotřebuju. Já vám nevím, řádky výše jsou důkazem, že nějaké sezení by možná bodlo :-D.

Takže to byl můj dnešní den. Úplně obyčejný, trochu hektický, ale pro mně v tento čas neobyčejný, protože ani na minutu jsem necítila únavu, byla jsem plna energie a ještě teď bych si šla zasportovat nebo prostě něco dělat. No tak jsem si alespoň otevřela jedno plzeňské. A napsala tento článek v podstatě o ničem, ale přesto o všem co dělá můj život životem.