Jak mě ovládl strach…a splnil se mi jeden malý sen

Střih

Dnes, tedy o rok později, se cítím opravdu mizerně. Balvan v břiše už se nedá unést. Cítím, že bych se potřebovala rozbrečet. Ale nejde to. Jsem od jisté doby naučená na to, že seblítost a slzy, nejsou nutné. Občas jich ze sebe pár vymáčnku, ale je to fakt na krev. Nejde to a ještě si u toho připadám fakt divně.

Jako, tlačit ze sebe pláč, je dost náročné, když nejste profi herečka. Teda, dřív mi to docela šlo, ale poslední dobou jsem nějak vyšla ze cviku. Přitom vím, že proud slz a srdceryvného pláče by mohl výrazně pomoci. Mám totiž strach. Strach, který zná asi jen, ten koho se dotkla smrt. Kdo má tu čest s rakovinou. Můj strach by se dal vyložit jako neopodstatněný. I já jsem dost dlouho nechápala lidi, kteří se vyléčili z rakoviny a pak šíleli z každé kontroly. Proč jako? Jsou zdraví, proč se zbytečně stresují. Prostě labilní jedinci. Měla jsem to šmahem vyřešené. Ale to jsem byla v boji, když jsem si toto říkala. To jsem jela na autopilota. Jak mi napsala Adél, která je v boji asi už poněkolikáté. A autopilot, jak všichni víme, má osekané určité funkce, někdy dost podstatné funkce.

No, teď jsem vyléčená, onkologové by teda řekli v remisi. Podle nich nebude už nikdy zcela zdravá a vyléčená. Měla bych být v pohodě. Zvládla jsem to. Jsem king. Přeprala jsem rakovinu. A možná si to spousta z vás myslí. Já si to také donedávna myslela. To byl asi ještě funknční ten autopilot. Jenže pak vám ho někdo vypne. A pak ti vše dojde. Všude se na vás valí informace. Té se nemoc vrátila. Ta se vyléčila, ale pak se ji to vrátilo, už s metastázami. Ta zemřela. A jste v prdeli. Sprosté slovo je na místě. Slušně to napsat nelze. Jen sprostěji. A je jen na vás jak se s tím srovnáte. Co tak slyším, krátce po léčbě je to asi nejhorší, jak čas plyne, tak stres a strach postupně slábnou.

Takže mně je mizerně, fakt se bojím, nevím co s tím dělat, rozbrečet se nejde, ukápne vždy pět slz a konec. Jediné co pomáhá je bouchat s věcmi a s dveřmi. Ale do děsí děti. A pak běh. Škoda, že se teď neběží pražský půlmaraton, nebo dokonce maraton. Dovolím se tvrdit, že bych ten maraton uběhla a na půlmaratonu bych si zaběhla osobák. Tak běhám jen v bránických kopcích a sem tam bouchnu dveřmi. A přemýšlím co s tím strachem. Jak ho vymazat, nebo lépe, jak se naučit s ním pracovat. Nevím. Adél mě a ostatní strašpytli nazve husami. No, jako dost mě naštve. Ale pak mi dojde, že má naprostou pravdu. Ona to opravdu dokáže vyjádřit, tak jak to je. Snažím se o to víc. Ale stejně to nejde.

A pak na Instagramu zjistím, že už je vyhlášeno Top Ten v Czech Blog Awards. Z bušícím srdcem najíždím na jejich stránky. Sice vím, že v té mega konkurenci mám dost mizivou šanci. Ale nachvílí mi mizí ten balvan z břicha. Hledám kategorii LIFE, do které mě zařadili. A v tom. Vidím něco růžového. Vidím fotku sebe z Avon pochodu. Vidím PRSA V HÁJI. A konečně, slzy jsou tu. Jen nevím jestli jsou to slzy dojetí, štěstí, strachu zoufalství. Asi je to vše dohromady. Balvan je pryč.

A já si opět potvrzuji, že přání se plní. Protože, i když jsem měla pocit, že top ten je trochu utopie, tak i přesto jsem si vymýšlela outfit a člověka, se kterým bych mohla jít na galavečer.

Jestli máte nějaké přání, jděte si za ním, správně si přejte a ono to přijde!

A všem co v mně věřili, věnovali mi čas a poslali mi hlas, tak moc děkuji!

A děkuji i těm, co ve mně budou věřit i nadále pošlou mi hlas i nyní, budou mě číst, sdílet a komentovat. Protože, věřtě nevěřte, to je velká podpora a psychická pomoc!

DĚKUJI VÁM ZA DŮVĚRU A ZA TO, ŽE TU SE MNOU JSTE!

A HLAVNĚ!!! MYSLETE NA SEBE, JDĚTE SI ZA TÍM CO CHCETE A SAHAJTE SI NA PRASA. MINIMÁLNĚ JEDNOU ZA MĚSÍC!

A TADY MŮŽETE HLASOVAT:

http://www.czechblogawards.cz/finale/prsa-v-haji

MOC DĚKUJI ZA HLAS, ZA SDÍLENÍ, KOMENTÁŘ!