Napsáno: 14. LISTOPADU 2017
Jak už jsem psala, nejsem teď zrovna v rovnováze. Ale pomalu se to lepší. Ale dnešek…dnešek fakt stál za to.
Opět, začalo tím, že jsem se moc nevyspala. Místo abych zalehla, tak jsem ještě na ZOOTu honila outfity na sobotní večer. Nic jsem neulovila, zato jsem si zadělala na den plný chaosu.
Probuzení ještě šlo. Ale jakmile jsem vstala, tak to začalo. Začalo to tím, že jsem dětem rozbila jejich oblíbený talíř s perníkovou chaloupkou. No alespoň skončí hádky o to, kdo z něj bude dnes jíst. Pak nastal chaotický odchod, spor o to, jestli si Juli vezme do školky dlouhé princeznovské šaty nebo ne. No, vyhrála jsem a šaty zůstaly doma.
Teda jak se to vezme. Během dohadování, zda si Juli vezme ty své šaty a přesvědčování, že slabá bunda a triko nebude do dnešního počasí to pravé ořechové, jsem pobíhala po bytě a snažila se na sebe něco navléct, zkrotit vlasy a hlavně najít brýle, které jsem si před vteřinou někam odložila. A brýle vzaly nohy na ramena a někam zdrhly.
No proběhlo nějaké bouchnutí dveřmi a nějaké slzy. Moje. Sice přišly v dost nevhodnou dobu, ale když na ně čekáte týden vkuse a prostě to nějak nejde, tak jim odpustíte i to špatné časování. Protože slzy znamenají úlevu. Často tedy ne v momentě, kdy jsou na scéně, ale když téci přestanou, tak často dokážou divy. Mě se docela ulevilo. Ale když jsem šla s dětmi do školky a obě křičely táto a mě tekly slzy, tak jsem si připadala jako velmi vhodný adept do psycho léčebny. Naštěstí ráno se každý zajímá jen sám o sebe.
Odvedla jsem Juli, zpátky do kopce s Edwinem. Se zastávkou doma. Zdenda se obětuje a jde s námi, asi se nás ho zželelo. Zoufalý Edwin, zoufalá matka. Odevzdáváme Edwina. Jelikož jde do miniškolky po dlouhé době, tak je to vše, jen ne v pohodě. No odcházíme za vydatného řevu, ale snad to Edwin nějak zvládne. Pak se loučíme. Nic moc. V půli cesty k doktorce zjišťuji, že nemám klíče a mobil, tak zpět domů. Ale alespoň se tak nějak srovnám a z domova vycházím už v lepší psychické pohodě. Dnes mě čeká setkání s onkopsycholožkou. Předtím si ještě vyřizuji lázně. Psycholožka je super, asi mi návštěva u ní i pomáhá. Stále to ještě zpracovávám, ale myslím, že to nějak dám:-).
Myslela jsem, že se to nemocí zlomí, že to přestanu řešit. Nezměnilo. Ono je těžké být klidná a vyrovnaná, když odcházíte z bytu a nemůžete najít boty. Když lítáte po bytě jak splašení a hledáte mobil. Když ho najdete, hledáte brýle. Ty nenajdete. Ještě že máte dvoje. No být bordelář co nesnáší bordel není úplně ZEN friendly. Do toho se dohadujete opět s Juli o vhodné bundě. Do toho Edwin řve, že mu je vedro a že už chce ven. Proč my toho Edíka pořád oblékáme jako prvního? Do toho Juli schovává čepici, protože si ji prostě brát nebude. Takže berete jinou a jdete.
Juli má záchvat, tuhle čepici si prostě nevezme. Takže jdete nahoru a hledáte tu schovanou. Zpět dolů. Tam zjišťuji, že nemám peněženku. Děti nechávám dole. Než se vrátím, tak řev na celý panelák. Nevím proč. Ale to je jedno. Uff, máme vše, Juli spokojená, že má to co chtěla, Edwin, že mu už není vedro a já, že nikdo nekřičí. Zbytek dne už byl nudně harmonický. Kdyby nebyla taková kosa, tak jsem venku pořád, tam jsou ty děti jak vyměněné.