Porod v čase korony – část 1.

Poslední trimestr a nástup na mateřskou dovolenou se nesl ve znamení uvrhnutí do karantény. Nejen nás, nejen celé republiky, ale v podstatě celý svět se ocitl ve zvláštním období, kdy ho ovládla pandemie. A do toho má člověk v klidu porodit. Zvlášť když si na nás, labilní těhotné, těsně před porodem vymyslí zákaz otců u porodu.

        

Já a rodit bez Zdendy? Já, která během porodu jsem schopna jen křičet a nadávat a na vše ostatní potřebuji manžela? Který mi radí dokonce i jak mám dýchat. No to se asi udusím, když tam nebudu mít rádce. Navíc rodit v roušce. Se posrali. Honilo se mi tehdy v březnu hlavou. Já, ač jindy úplný ignorant, jsem začala studovat, jak na orgasmický porod, co to je hypnoporod, jak rodit bez bolesti, v jaké pozici a co dělat, abych se dostala do jiného stavu vědomí, ze kterého se proberu v momentě, kdy dítě vytlačím. Začala jsem zas pravidelně cvičit jógu, zaplatila jsem si online kurz těhotenské jógy. Ostatně v době koronavirové se se všemi možnými online kurzy roztrhl pytel. Nicméně, to co jsem si předplatila já bylo opravdu super. Mohu jen doporučit! Byl to kurz od Veroniky Johánkové Dvě duše na jógamatce. A byly tam lekce jógy, vše krásně vysvětlené i pro úplné laiky. Plus tam byly meditace a afirmace, které jsem tedy hojně využívala. Protože jsem se chystala na ten orgasmický porod, že jo. 

V tom všem zmatku jsem přehodnotila i výběr porodnice a vybrala jsem tu nejbližší, protože jsem si říkala, že pojedu co nejpozději (haha, musím se smát, když si vzpomenu, že jsme nakonec jeli na třikrát – ale to bych předbíhala). Doma jsem se rodit nechystala. Před každým usnutím jsem poslouchala meditace a afirmace a cítila jsem se tak, že to bude fakt ono a že to teda bez Zdendy nějak zvládnu. No, pak se mi to zas rozleželo a rozbrečela jsem se, do toho jsem to strašně chtěla probírat se Zdendou a cítit podporu a to, jak mu to je taky líto, že nebude u porodu svého nejmladšího a asi i posledního potomka. No on vždy pokrčil rameny a řekl, že mu to je jedno. No a potok slz byl zase venku. Ať žijí těhotenské hormony. Nicméně s postupem času se uklidňoval i stav v ČR a opatření se začala rozvolňovat a první na řadu, k velké radosti všech rodiček, přišlo povolení otců u porodu. A já začala mít dilema do jaké porodnice tedy vlastně vyrazím. Zlatá Praha, kde má člověk jasno už ve 14. týdnu. Zdenda si ze mně dělal legraci, že asi porodím někde na půli cesty mezi Krumlovem a Budějcema. 

Navíc přišla starost o to, aby Zdenda nechytl rýmu nebo nedejbože kašel, protože pak by ho tam stejně nepustili. A do toho, jak se blížil termín porodu, vzrůstala má nervozita, kdykoliv si dal se sousedy pivo nebo pět. Protože karanténa padla, u nás v ulici se za tu dobu vytvořila celkem slušná sousedská komunita, kdy každou chvíli někdo něco slavil. Tu ponděli, tu pátek, tu pokles nemocných. Řeknu vám, závěr těhotenství stál opravdu za to. Až jsem si z toho napsala porodní přání. Jenže jsem si ho zapomněla vytisknout, takže jsem ho pak v kontrakcích přepisovala ručně. Abych ho pak porušila skoro v polovině bodů. Ale to předbíhám, zase. 

Poslední víkend před oficiálním termínem jsme vyrazili na kolech na krátký cyklovýlet. Vzhledem k tomu, že na kole od porodu Juli jezdím opravdu minimálně, to byl celkem odvážný krok s tím megabřichem. Nejhorší byla jízda přes kořeny po lesních cestách. Ale přece nebudu ležet doma, že jo. Tímto výlet jsem tomu uvnitř dala jasně najevo, že je třeba jít ven. Kdoví čeho by se pak ještě dočkal. 

 

A v neděli 10., den před termínem, začal dávat najevo, že chce ven. Myselala jsem si já. Protože ani s třetím těhotenstvím jsem nevěděla co jsou poslíčci a co pravé porodní bolesti. Takže při každé kontrakci, která byla tak jednou za hodinu, někdy častěji někdy i méně častěji, jsem jásala, že v noci určitě porodím. Chacha…Noc byla zajímavá, rozhodně jsem nespala, ale ani nerodila. Ale ráno jsem byla přesvědčena, že už je to to ono a jeli jsme. Protože Zdenda s každým mým zkroucením panikařil a nenechal mě pomalu ani dosnídat toho nanuka, na kterého jediného jsem měla chuť. Ale s každou kontrakcí jsem ho musela vyplivnout (omluva za nechutnosti). Naštěstí jsem už byla rozhodnuta kam pojedem. Vyrazili jsme do Krumlova. A nic. Poslali nás domu, k mému velkému zklamání. No takže jsme jeli do bytu k bráchovi, abychom se nemuseli trmácet 35km zpátky domů. Ve 12 jsem tam měla domluvenou kontrolu. Rozhodla jsem se, že za ty 4h se tak naladím, že ve 12 porodím. Nebo minimálně to bude vypadat, že to přijde každou chvíli. Během těch 4 hodin jsem ten pocit měla. Primář to viděl jinak. Rozhodně nerodím. A lepší sprcha doma, než v porodnici. S těmito slovy mě poslal domů. Tak jsme se s nepořízenou vydali domů. Nutno podotknout, že Zdenda, jako správný workholik během celého dopoledního martyria pracoval. Když neřídil. Pak mě tedy chtěl vzít na oběd, tak to jsme rezolutně odmítla, koupili jsme v místním bufáči hnusný salát a jeden rohlík a jeli domu. 

Naložila jsem se do vany a snažila se naladit na hypnoporod. Zas nic, navíc do toho mamka přivedla děti, snažila jsem se vypadat v pohodě, ale uprostřed kontrakcí jsem je vypakovala, bylo mi jedno kam, ale věděla jsem, že je nechci vidět dřív než miminko v břichu. Tak odešly. S mou mamkou. Taková macecha zas nejsem. Kontrakce si jely vesele dál a já se bála vyrazit, aby to zas nebyla zbytečná cesta. Ležela jsem v posteli, poslouchala podcast s Tamarou Klusovou a pozorovala bouřku a náš chatrný altánek, který s námahou vzdoroval větru. A říkala si, že nemůžeme odjet dřív než to přejde, protože altán potřeboval zásahy v podobě vylévání vody a držení v poryvech větru. Takže jsem si stanovila odjezd po bouřce. 

Zdenda už byl dost nervní, přece jen se mu nechtělo rodit někde po cestě. Já jsem taky nevěděla, třetí dítě jde přece rychle. Říká se. Přešla bouřka a vyrazili jsme. Nutno podotknout, že jsem si říkala, že se na ten porod trochu upravím. Abych pak ze sálu měla pěkné fotky. Na instáč. To dá rozum. Třetí dítě a stále tak naivní. Bylo mi absolutně jedno co mám na sobě a jak vypadám. Ještě, že byla zima, jinak bych snad jela nahá jen v županu. Byla jsem přesvědčená, že tentokrát už to je ono a že porodím, co nevidět. Do třetice jsem ten den zvonila na porodní sály. A do třetice skoro nic nenasvědčovalo tomu, že bych v blízké době měla porodit. Ale malinko, malinko se to pohnulo. A potřetí už mě posílat domů nechtěli. A nastalo dilema, zda mě dát rovnou na porodní sál nebo ne. Protože byla bouřka, čekal se nápor rodiček, tak abych jim tam se svým miminkem v břiše, které si dává dost na čas, neblokovala sál. Naštěstí se jim mě zželelo a na sál mě pustilil. Na sál, kde byla postel, vana a další vymoženosti, o kterých se mi v Podolí ani nesnilo. Ale ta nej vymoženost byl klystýr. Pochopí ti, co zažili měsíční zácpu. A tady bylo jádro pudla, proč se ten porod ne a ne rozjet…

Pokračování v dalším příspěvku….

Prodělala jsem rakovinu prsu a během léčby jsem si začala psát blog. Zpočátku jsem netušila co mě čeká, co se mnou bude a hlavně zda to zvládnu. Jelikož jsem těžko hledala informace a každé zadání slova rakovina do googlu mou psychiku poslalo dolů, rozhodla jsem se, že pomůžu ženám, které jsou ve stejné situaci. Můj příběh si můžete přečíst zde:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů