Umění odpočívat…
…pečovat o sebe, nebýt dokonalá…protože kdo je dokonalý, tak ten končí…sám význam to říká…dokonalý se totiž dá opsat i slovem dodělaný, ne?
O to být dokonalé bychom se měly snažit, ale pomalu, celý život, nechtějme být dokonalé hned, protože, když budeme, co pak? Co bude následovat poté? Já to raději ani vědět nechci…
Užívejme si ten proces, kdy se o dokonalost snažíme, někdy se nám to vede a už už se blížíme cíli a pak, bum…a jsem zas dva kroky zpět…Nebuďme z toho zklamané, naopak…Protože v tomto případě, je plusem dojít do cíle co nejpozději, nebo ne?
Mám okolo sebe spoustu žen, které se o to snažily. Spousta z nich by možná řekla, že to tak není, že to tak nebylo. Že jen žily a snažily se o to, dávat svému okolí to nejlepší. To nejlepší ze sebe. Ale dávaly to i sobě? Těžko říci. Ale mám v okolí spoustu žen v mém věku, které mají taky děti a snaží se jim dát to nejlepší. A tou snahou zapomenou na sebe. Tyto ženy mají jeden společný jmenovatel. A tím je bohuže vážná nemoc.
Čím dál častěji okolo sebe vidím ženy, které postihla roztroušená skleróza nebo rakovina. Jistě, můžete si říci, že žiju v bublině. Ale i kdyby, stejně bychom si měly uvědomit, že to nejcennější co máme, jsme my. Ne naše děti, partneři, práce. Jsme to my a naše zdraví, protože pokud to nemáme, jak se pak můžeme rozdávat ostatním?
Nezapomínejme na sebe. Hlavně v tomto čase Vánoc, kdy se snažíme o dokonalost dvakrát tolik. Spousta píše, že to neřeší…Ale je to opravdu tak? Protože napsat si na sociální sítě můžeme leccos, podstatné je to, co opravdu žijeme…