Happy birthday to me!

Takže POZOR! Zlatý voči. Takhle to rozhodně není. Já jsem s příchodem nemoci ze svých zajetých kolejí rozhodně nevyjela. Ano, když jsem se léčila, tak jsem byla relativně v pohodě a dá se říci, že i místy v zenu, všechny jsem milovala a nic nebyl problém.

Měla jsem se krásně. A měla jsem rakovinu. Naštěstí na ústupu. Pak rakovina ustoupila. A s ní odešel i můj zenový obláček. Přišla úzkost, stres, cholerické výbuchy. Zkrátka jsem si zajela do svých starých kolejí, obohacených jen o šílené úzkostné stavy.

Kamarádka mi dohodila psychoterapeutku a já k ní začala pravidelně docházet na terapii. Úzkosti se zmírnily, ale nastal čas ponořit se hlouběji. Nebylo to příjemné, často už se mi tam ani nechtělo. Nechtělo se mi se patlat ve svém nitru. Rozkopala jsem si vztahy s lidmi v mém blízkém okolí. Bylo to dost hustý, ale celou dobu jsem věřila, že to má smysl. Ač lidé v mém okolí, hlavně ti vůči kterým jsem se začala dosti vymezovat, si ťukali na hlavu a mysleli si asi něco o bláznech, hysterkách a já nevím co ještě. Ale to jsou jen mé domněnky. Které si už teď netvořím a začínám se dostávat do fáze, kdy mi je srdečně jedno, co si kdo o mě myslí. Důležité je, abych si já sama o sobě myslela to nejlepší. Ale ne ve stylu nabubřelého ega. Ale jednoduše tak, že se snažím žít v pravdě. Jak by napsal můj nový kámoš Tomáš Klus :-DD.

Konečně mi ten rok a půl terapie, kdy to nebylo opravdu lehké a často jsem měla pocit, že to je boj s větrnými mlýny, docvakl a já si začínám být jistá sama sebou. Už se mnou tolik necloumají vzteky a jsem schopna spory řešit s chladnou hlavou a poté si z nich tu hlavu nedělat a jít dál. I když s některými lidmi to není snadné.

Často si kladu otázku co by bylo, kdyby nemoc nepřišla. Ale docházím k tomu, že tato otázka je zbytečná. Protože se tak stalo a byla to prostě jen další, velmi poučná, odbočka na cestě životem. Jsem ráda, že to nebyla slepá cesta a já mohu jít dál!

Díky za to!