K čemu nám je závist???

Závist je něco, co by většina lidí ze světa nejraději vymítila. Tak o tom mluvila i Tereza in Oslo v podcastu Linka, kde s youtuberem Kovym (to je ten, co je teď ve StarDance, kdyby někdo nevěděl :-D) probírají celkem zajímavá témata. Když dostala od Kovyho otázku jakou jedinou věc by ze světa smazala, kdyby to bylo možné tak řekla závist. Bez zaváhání.

Ale já si nemyslím, že by se závist měla vymítit a že je to něco jednoznačně špatného. To co by se mělo vymítit, když by to šlo, je lidská touha po moci a nepřejícnost. Což jsou dost blízké příbuzné zmiňované závisti. 

Závist je totiž také něco, co nás žene dopředu. Chceme se vyrovnat tomu a tomu, v lepším případě se dostat před něj. A co je na tomto špatného? Podle mě nic. Dokud nezačneme tomu, komu závidíme škodit. Pomlouvat ho, nepřát mu jeho zdánlivý úspěch. 

Podle mě není na světě člověk, který by se se závistí nesetkal. Ať ze strany závidějího, tak ze strany, komu je záviděno. I když o té druhé možnosti často, se často ani nemusí dozvědět. 

Ale dokud si to, že někomu závidíme uvědomujeme a snažíme se s tím něco dělat a třeba nás to žene dopředu, myslím si, že to je naprosto v pořádku. Ať chceme nebo ne, závist je jedna z emocí a něco nám chce sdělit. 

I se mnou sem tam cloumá závist. Naposled se mi to stalo loni a táhlo se to donedávna. Strašně jsem záviděla, že jedna nejmenovaná osoba, je prostě lepší než já. Že vymyslela věc, která ji zvedla počty sledujících skoro ze dne na den, že je úspěšná, zvou si ji do médií. A já nic. Přepadala mě sebelítost, jak je to nespravedlivé. Že já se také snažím…a nic. Teda nic z mého pohledu. A zároveň se ve mě pralo to, že bych neměla závidět. Že to není hezké, že to je moje kamarádka, že bych ji to měla přát. Ale nedokázala jsem si pomoci. Až po roce si závist ráčela odporoučet. S radostí jsem ji zamávala. Je to tak osvobozující, když vás neovládá. Ani nevím jak se to stalo. Nebo možná vím, protože jsem to v sobě řešila hodně dlouho. Ale pak se mi podařilo srovnat si hodnoty, a najít si tu vlastní sebehodnotu. Která se neměří tím, kolik lidí vás sleduje a kde všude jste vidět. Samozřejmě, nebudu kecat, každý nový člověk, který mi přibyde na sociálních sítích mi polechtá moje ego. Ale taky jsem si ujasnila svoje priority a to co vlastně chci. A pomalu si zatím jdu. Je to teda zatím jen plížení, protože se prodírám džunglí dalších povinností, ale i radostí, které mě chtě nechtě brzdí. Ale to vše je život. Kde neustále platí, že i cesta je cíl. Vlastně cílem je ta cesta. Protože jakmile člověk dojde do cíle, hledá si nový, kterého by mohl dosáhnout.

Závist nás dokáže posouvat dopředu, ale musíme ji vzít na vědomí a zjistit, proč tady je. Pokud to neuděláme, může se přeměnit na nepřejícnost, nenávist, pomluvy a prostě všechno to zlé, co nemá nikdo moc rád, ale spousta z nás to někdy udělala. Když k sobě budeme upřímní. Vyskytuje se bohužel všude, i v místech a kruzích, kde by to člověk nečekal. Kde si lidé sáhli na smrt a dalo by se čekat, že něco tak podřadného jako je závist, se tady nenosí. Ale ouha. Když jsem se tím setkala poprvé, byla jsem dost zaskočená. A nedávno jsem byla opět svědkem takovýchto nepřejícných pomluv a výstupů a ještě teď mi to zvedá tep. Ale je to zbytečné. Protože tahle závist převlečená do pomluv a nepřejícnosti není rozhodně něco co člověka žene dál. Naopak, většinou nás zastaví a zacyklí nás. Utápíme se ve vlastním vzteku a nenávisti, někdy možná smutku a brzdí nás to v rozletu. Brzdí nás to v tom, zkusit se vyrovnat nebo být třeba lepší, než ten komu závidíme. A třeba se od něj poučit. Potlačit vlastní ego a jít za ním a ptát se ho. Můžeme se dozvědět zajímavé věci, které mnohdy otevřou oči a závist uteče. Jak se to stalo mě. 

Tak se přiznejte, ovládá vás závist? Nebo záviděl vám někdy někdo? Co si o tom myslíte?