Čurající chlapeček

Napsáno: 3.ČERVENCE 2017

Ufff, právě jsem vyprala všechno oblečení a hlavně boty, které dnes Edwin pokřtil…idealní čas na odplenkování, když nám nepere pračka…Ale pěkně popořádku.

Včera večer jsem si řekla, že vstanu pěkně ráno v před šestou, abych měla před dětmi trochu náskok (podotýkám, že takovýto majstrštyk se mi za celé skoro 4 roky ještě nepodařil). No v sedm mě vzbudil Edwin, že má hlad. Takže ráno začalo klasicky.

Ale nevím proč, něco nebylo v pořádku. Děti to zjistily, ještě v posteli, když jsem už takhle ráno použila volume na max. Ale dobrý, ustáli jsme to:-) Po dlouhém vypravování na brzkou ranní procházku jsem před jedenáctou vyrazili z bytu a zapomněla jsem na jednu zásadní věc.

Cesta dolů na poštu probíhala klasicky, po mém diplomatickém zásahu se děti domluvili a dokonce se neservali o kolo a Juli vzorně ustoupila a vzala si kočárek. Idylka. Venku přijemné počasí. Děti čisté, Edwin jede spořádaně na kolo odrážedle, učí se to, takže ani neujíždí, Juli samá legrácka a úsměv. Dokud na ní nezasvítí slunce, to zjistí, že ty šaty s dlouhým rukávem nebyl nejvhodnější výběr. Polovinu cesty je celé naše okolí nucené poslouchat jak umírá vedrem, jak je to strašné, sotva se plouží. No hérečka hadr. Dole kapituluju a dovolím ji si šaty sundat, ať si jde klidně v kalhotkách. A je klid, Juli zase šťastná.

Dorazíme na poštu. Snažím se ukočírovat Edwina, aby tam na svém kole nepřeválcoval frontu čekajících. Ale jde to celkem rychle a v momentě, kdy se dostávám k okýnku, Edwin hlásí, že chce čůrat. No v euforii, že jsem tak rychle na řadě, mu říkám, ať chvilku vydrží.

A začínám s paní za přepážkou vyjednávat, jdu si pro dva balíky a jsem celkem nastartovaná…protože, znáte to…Čekáte celý den doma, aby vám pak přišla smska, že přes veškerou snahu se balík nepodařilo doručit. A dost nutně ty balíký potřebuji, jelikož v jednom byly spacáky pro děti a v druhém růžové kalhoty pro Juli, aby po skalách a na dětském táboře v lese nepobíhala v šatech punčocháčích. No tak ten tam byl. Ale spacáky nikde. Ejhle, chybka se vloudila a já splašenec jsem sice napsala dobrou adresu, ale jak jsem v poslední době rozpolcená a nevím, kdeže vlastně bydlíme, tak směrovací číslo jsem napsala do Borovan.

No a jak se snažím z paní vypáčit, kde ten balík je, tak Edwin zase hlásí, že potřebuje čurat. Já celá nervní, že spacáky budou cestovat někde po republice a děti nebudou mít v čem spát, Edwina odbíjím, ať neruší. Nakonec zjišťuji, že balík je na depu 2, to si asi podle pošťačky budu muset vypátrat sama, kde depo 2 je. Edwin zase hlásí, že chce čurat, zběžně kouknu, je trochu mokrý, tak si říkám, že už to asi pustil a řeším dál ztracené spacáky.

KONEČNĚ dostávám informaci, kde je a číslo kam mám volat. Hurá!!! A v tom Edwin čurám a Juli mami tady je mokro…Edwin dal celé poště najevo, co si o ní myslí. Vzala jsem si papírek s telefonem, překročila louži a…už jsem neměla sílu prosit o hadr a vytírat tam Edwinův rybník. To je tak, když zapomenete dát dítě, které učíte chodit bez plínky vyčůrat při odchodu z domu.