Jak jsem nešla na pivo

Ale dala jsem se dohromady, nalíčila jsem se…a začala jsem řešit, jak to bude po operaci. Samotné operace se nebojím vůbec. Nechci přímo tvrdit, že se těším. Ale už plánuji, co si tam všechno přečtu a jaké filmy a seriály zkouknu a nebudu se muset o nic starat :-))). Ale začíná mi docházet, že po té operaci to nebude asi žádná prdel…(ehm, legrace). Tak nějak jsem si vyřešila týden, kdy budu mimo. Děti pošlu k babičkám a je to. Ve čtvrtek mě pustí, v sobotu mamka přiveze děti, vyrazím s ní na koncert, na který se chystám už čtyři roky, v neděli si trochu dáchnu a od pondělka nastane ostrý režim. No, ale Edwin není uplné pírko a ač už je chodec, tak tu potřebuje někam vysadit, tam potřebuje poponést, sem tam potřebuje umýt zadek pod vodou…a šetřící režim asi bude delší než jeden týden. A co teď??? To je otázka, kterou si kladu a která mě začíná trochu vyvádět z mého klídku.

Už to prostě trvá dlouho, nechce se mi už otravovat Z. mamku, která sice ráda přijede, ale cítím, že je to jiné než na začátku. Už toužím po normálním režimu, kdy se budu starat o děti já a babička přijede jednou za čas za odměnu. A hlavně, kdy se budu starat já a nebudu po třech dnech zralá na týdenní ozdravný pobyt bez dětí. Nevím kde je chyba, ale mě děti energii berou, místo aby mi ji dávaly, jak to všude čtu. A to byla třetí salva slz…

Zas jsem se nějak sebrala, nějak jsem si to vyřešila, namalovala se a chystala se obléknout, že vyrazíme. A v tom mi bylo sděleno, že děti si mě žádají. Ano, na jednu stranu jsem byla ráda, ale na druhou, co si budem povídat… Kurňa, děti moje zlatý, já chci na pivo a ne vás hodinu uspávat a řešit s váma, jestli budu ležet u tebe Juli nebo u tebe Edwine. Ale když jsem patovou situaci u kterého dítěte budu ležet vyřešila, poňuchňala se s tebou Juli a přesunula se k Edwinovi, tak tak u něj sedím a začínám brečet…kvůli všemu…a dochází mi, že jsem vlastně ráda, že si tu můžu takhle být a nechat si smýt řasenku slzami (slzy jsou totiž nejlepší odličovač, jak všechny víme:-)) a mít důvod zůstat doma. Takže vám děti děkuji, dneska bych totiž byla stejně dost marný parťák na pivo, určitě bych udělala nějakou scénu Zdendovi, pak bych chytla nějakej virus a nemohla na operaci a vše by bylo trochu v háji.

Takže, i když něco někdy vypadá dost marně, tak to má svůj důvod. Děkuji, Juli, žes se mnou chtěla ležet před spaním a děkuji Edwine, že se ti nechtělo moc spát a já alespoň měla čas jen tak sedět a přemýšlet a odličovat se 😀

No a jak to bude po operaci? Ono to nějak dopadne, v nemocnici budu mít dost času smířit se s tím, že zase budu muset prosit o pomoc, že ještě nějakou dobu si nebudu moc dělat vše sama a být nezávislá.

Ale abyste si nemysleli, že jsem slzavé údolí:-DD…to já si vždy jednou za čas takhle odbydu a pak je na nějakou dobu klid:-)) (mám totiž vzhledem k léčbě štěstí, že se mě netýká PMS:-)))…teda já, Zdenda má štěstí :-DDD

Takže když vás budě něco štvát, srát, bude vám do breku…vzpomeňte si, že to má určitě nějaký důvod…