Jak to celé začalo?

Napsáno: 11. SRPEN 2016

Jak už jsem psala v předchozím příspěvku, během táborové rozlučky pod rouškou alkoholu, den před svými 31. narozeninami jsem si v podpaží (neboli v axille, pro vzdělance) našla bulku. Moc mě to nevyděsilo, jsme přece mladá.

PONDĚLÍ

No na popud mamky jsem hned v pondělí na své narozeniny vyrazila na gynekologii, ihned jsem dostala poukaz na SONO prsu. Ten den jsem si ještě v sladké nevědomosti užila posezení a kino s kamarádkami.

ÚTERÝ

Dopoledne jsem si užívala prázdný byt, šla jsem běhat, pohoda jazz. Děti byly na prázdninách u babičky. Kolem oběda jsem na poslední chvíli dorazila na ultrazvuk prsu. Už se po mně sháněli:-). Už tady mi něco nehrálo, doktorka se tvářila vážně, ihned mě objednala na další den na biopsii. Ale pořád jsem byla celkem v klidu. Šla jsem pracovat a večer vyrazila se Z. a kamarádama na pivko.

Ráno jsem ztěžka vstala. Když už se jednou můžu válet, tak musím běhat po doktorech. Ale stále jsem byla v klidu, i během výkonu. Dalo se to v pohodě vydržet. A to říkám já, která se hroutím z každé injekce. Po biopsii a slovech doktorky mi začalo docházet, že situace je asi trochu vážnější. Mluvila něco o operaci, chemoterapii a tak dále. Já se vzmohla jen na výkřik do tmy, jak je to možné, když tři roky v kuse kojím a kojení je přece nejlepší prevence.

No doma jsem si poplakala, měla jsem pocit, že asi umřu. Okamžitě jsem dala SOS a nechala si přivézt děti, abych si nějak nastartovala psychiku.

Večer jsem šli na narozeninovou degustační večeři, místo super, jídlo super. Jen to časování trochu vázlo.

Další dny už tak nějak plynuly, stále jsem měla pocit, že každý den je poslední a že si ho musím užít. Že přece asi brzy umřu, když mám MOŽNÁ tu rakovinu. Přijely děti, jeli jsme na dovolenou s partou kamarádů, ta mě teda dost nakopla. Spousta akce, málo času myslet. Jen jak se blížil den, kdy měli volat z Mamma centra, tak mi přestávalo být hej. Ale stále to šlo ustát.

Ve středu volali, pro výsledky jsem si jela až v pátek, chtěla jsem si dovolenou užít co nejdéle. Zdenda zrušil vodu a jeli jsme z Vranova krkolomě přes Prahu, kde jsem si vyzvedla ortel, na jih.

Na víkend jsme měli už půl roku naplánovaný festival České Hrady. Nakonec jsem se hecla a vyrazili jsme. A myslím, že to bylo dobré rozhodnutí, sice jsem tam celou dobu řešila, jak to oznámím rodině, ale jinak jsem si to užila naplno. Stále jsem trpěla pocitem, že je to naposledy. Šíleně jsem se bála metastáz.

V neděli už to nešlo odkládat a musela jsem s pravdou ven. V chytrých knihách jsem se dočetla, že takovéto zprávy se mají oznamovat v klidu. No já to oznámila za řevu dětí u Z.rodičů (ne, kecám, Edwin spal, křičela jen Juli), když už to vypadalo, že se naši se zvednou a zas nebudou nic vědět. Tak jsem se hecla a řekla to všem čtyřem. Alespoň to bylo z jedné vody načisto. Trochu jsme si pobrečeli, slíbili se, že to zvládnem a naši odjeli. Trochu kalup, ani nevím, jak to mamka nesla. Asi nic moc. Pak mě čekal další level. Říct babičce. A to jsem nedala, prostě jsem nechtěla kazit pravidelnou nedělní pohodu.