Přece to nevyhodím…tak jsem to počůrala

Aneb příběh o tom, jak jsem přišla na to, že jsem těhotná.

V přechozím článku jsem tak nějak popisovala, jaké je těhotenství po onkologické léčbě. Ale zapomněla jsem na to nejdůležitější a troufnu si říct, i nejzábavnější. A to, jak jsem úplně náhodou zjistila, že ve mě roste nový život.

Třetí dítě jsem chtěla. Na stáří, do baráku, říkala jsem si. A loni na jaře mi nějak začaly tikat biologické hodiny. Ale jen zlehka. Jenže jsem si nebyla jistá, zda třetí dítě opravdu chci. Nebo zda ho chci jen proto, že mi přijde mít tři děti cool. A pak jsem si řekla, že asi počkám. Že vlastně nevím. Jestli jsem už psychicky tak stabilní, že třetí dítě zvládnu. Jestli nestačí přece jen dvě. Zda to pokoušet. Navíc, je tu cestování. S dvěmi dětmi asi jednodušší než se třemi. Tak jsem si řekla, že ještě ne. Že počkáme a uvidí se. No v době, kdy se mi tohle honilo hlavou, jsem nejspíš už byla těhotná.

Začátkem září jsem z Prahy stěhovali poslední věci a večer ten den nás s taťkou čekal závod na 10km Birell Grandprix. Už jsme měli naložené téměř všechny věci a měli jsme se k odjezdu do centra Prahy, kde byl start závodu. Nervozita se dostavila, chtěla jsem pokořit 45min. Takže už už jsme byli na odchodu a já naposlední chvíli musela ještě na záchod. A tam na mě vykoukl těhotenský test.

Tak ten už stěhovat nebudu, pomyslela jsem si. Ale moje šetřivé já si řeklo, že ho ani jen tak nevyhodí. Tak jsem ho počůrala. Papírek jsem hodila do batohu. Zbytek tajně vyhodila do koše. Ještě jsem po bytě sbírala poslední věci a melancholicky se loučila. Přece jen jsem tam žila deset let a porodila tam dvě děti a taky jsem si tam prošla a vyléčila se z rakoviny. Pak jsem nazoula tenisky. A jen tak, aby řeč nestála, jsem koukla na ten počůraný papírek. V tu chvíli mi bylo jasné, že desítku za 45min asi nedám.

         

Na závod jsem jela se sladkým tajemstvím, odhodlaně jsem si teda stoupla do koridoru s časem 45min, ale po 50m jsem si je nechala utéci. A běžela jsem s pocitem, že běžíme dva.

Musím říct, že to byl šok, ale velmi příjemný. Zkrátka některé věci naplánovat nejdou. Taky se tím občas řiďte, doporučuji:-).

 

Prodělala jsem rakovinu prsu a během léčby jsem si začala psát blog. Zpočátku jsem netušila co mě čeká, co se mnou bude a hlavně zda to zvládnu. Jelikož jsem těžko hledala informace a každé zadání slova rakovina do googlu mou psychiku poslalo dolů, rozhodla jsem se, že pomůžu ženám, které jsou ve stejné situaci. Můj příběh si můžete přečíst zde:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů