My vám ty medaile přivezeme!

Napsáno: 9. ZÁŘÍ 2016

Nikdy jsem nebyla aktivní atlet, jako v tom smyslu, že jsem trénovala v nějakém klubu a účastnila se závodů. Jo, vždy to byl můj sen, ale nikdy jsem neposbírala odvahu a jít se přihlásit mezi tu elitu, kterou si trenér atletiky v našem městě vybíral na školních olympiádach. Já se tam nikdy nedostala, vždy jsem byla na hodinách tělocviku během kvalifikací na tyto závody třetí nebo v lepším případě druhá a když už se mi podařilo být první, tak to bylo zrovna v discplíně, která na školní olympiádě nebyla. Tudíž jsem nikdy nemohla být do toho atletického klubu vybrána a můj sen o tom, být aktivní sportovec, který jezdí po závodech a bojuje o medaile byl stále pouhým snem.

Takže jsem nakonec začala hrát softball. Já, která hodila krikeťákem asi tak 3m, krátký tratě jsem běhala v čase dlouhých a se svojí slepotou bych svůj postřeh srovnala s 60letou paní. Ano, rychlost, házení a postřeh jsou hlavní prvky, které potřebujete, abyste byli dobrým softballistou:-)). Pak jsem dělala aikido, no alespoň jsem mohla machrovat na kluky (v 15 se to hodí) a tak. Ale bohužel to je obraný sport, tudíž bez soutěží, tudíž bez stupňů vítězů a bez medailí.

Pak jsem se dala na dráhu frisbee ultimate, to bylo super, moc mě to bavilo. Ale…zase to házení, prostě kámen úrazu. Tentokrát by to bylo i na ty medaile, pač jsem si vybrala, dovolím si tvrdit, nejlepší tým v republice. Jenže nejlepší tým, největší konkurence. No, taky to nedopadlo. Pak jsem odjela do Anglie, tam mi frisbee pomohlo se začlenit do tamější komunity a tím získat britské přátele.

A tam jsem se prvně setkala s běháním dlouhých tratí. Ne, na frisbee ne. Moje anglická matka se účastnila závodu na 10km, v té době mi přišla jak největší borec, že uběhne takovou dálku ve svém věku (v té době ji bylo cca 40 let). Pak mi kamarádka říkala, že její mamka běží půlmaraton…no to pro mně bylo jako kdyby byla nadpozemská bytost, uběhnout 21km??? Neuvěřitelné…

Rok po mém návratu, droze jménem půlmaraton podlehl můj taťka, nechápala jsem…

A co hůř, rok na to, už běhala celá má rodina. Kromě mně, nejsme blázen, že? Mně bohatě stačilo dělat podporu na trati. Já jsem si v poklidu chodila na bootcamp (sem www.bootcamps.cz), kde nejhorší část tréninku byla ta, kdy jsme museli běhat dlouhé tratě. Nejradši jsem měla statické posilování, které šlo lehce ošidit a hlavně si člověk příjemně poležel.

No ale za další rok to přišlo, celá rodina se, za mého ťukání si na čelo, opět přihlásila na pražský půlmaraton. Ale měsíc předtím mamce odešlo koleno a dva týdny před k bráchovi přišla angína. Takže, co se dvěma startovními čísly, přece jen to není levná záležitost nechat to propadnout, a hlavně přece taťka nepoběží sám. Tak jsem se tři dny před závodem rozhodla, že ho v tom nenechám a poběžím s ním. No fyzický trénink jsem už jaksi nestihla, tak jsem se snažila nastavit hlavu na tu vzdálenost. A ejhle, ono to vyšlo. Dokonce jsem byla ještě na 10km vysmátá jak lečo. A v cíli koneckonců také. Takže první půlmaraton jsem zvládla a tím zbořila běhací barieru, najednou ze mně byl běžec.

Běžec tedy jen sezónní, mé běhání vypadalo následovně. Taťka se přihlásil na půlmaraton, trénoval, já se rozhodovala, zda se přihlásit taky a běžet s ním. Jenže, ono se s dětmi špatně trénuje. Resp. chce to fakt pevnou vůli, vyrazit někdy večer po setmění, kdy je vaším jediným přáním svalit se na gauč a jen tupě zírat. S jedním se to ještě dalo, to jsem jako práva fitmama běhala s kočárkem. Bodejť by ne, když jsem kvůli běhání udělala podrobnou analýzu všech kočárků na trhu o které by se během běhu dalo opírat, aniž bych vyklopila dítě uvnitř.

Takže taťka se přihlásil na ten půlmaraton, čtvrt roku před mu odešla nějaká část těla, tu koleno, tu záda. V tu chvíli už jsem začínala tušit, že to zase smrdí během. Tím mým. Tak jsem raději cvičně vyběhla, kdyby ten start na mně náhodou padnul, ať začnu brzy a stihnu natrénovat, abych taťkovi neudělala ostudu. Měsíc před termínem závodu už bylo jasné, že se koleno či jiná pochroumaná část těla asi nevyléčí, tak v rámci zachování rodinné cti jsem se začala smiřovat s tím, že teda jako poběžím. No, tak jsem svůj trénink zintenzivněla, místo jednou za dva týdny jsem šla jednou týdně, někdy i dvakrát a když to dobře šlo tak i třikrát týdně. Matematici si spočítají, že ten týden, kdy se zadařilo vyběhnout dokonce třikrát byl jen jeden. V týden půlmaratonu jsem pro jistotu neběhala vůbec, abych se zbytečně neunavovala. Dobře jsem udělala! Na půlmaraton jsem byla výborně odpočatá, plus jsem tedy chvátala, jelikož jsem vždy měla minimálně jedno dítě přicuclé k prsu, tak aby dlouho nestrádalo, tudíž s cílovým časem jsem mohla konkurovat africkým běžcům. Těm kterým je 90 a více let.

Po závodě jsem se vyfotila s medailí, dala fotku na fejsbuk a kochala se lajky, protože proto jsem přece běžela, abych se měla čím chlubit! A jak to bylo dál si domyslíte…

Ti kteří si nedomysleli – třičtvrtě roku jsem se flákala a říkala si, že bych měla vyběhout, že mi to dělá dobře, upustím páru, zpevním tělo, rozvolním duši a navrch si zaběhnu nějaký ten závod s konečně slušným časem a hlavně pod svým jménem. No, pak mi taťka oznámil, že to asi letos nedá, ať začnu trénovat, že přece nenecháme propadnout startovní číslo…a tak dále.

Až letos jsem měla jasný cíl, začala jsem trénovat na maraton. Vyběhla jsem jednou a pak mi udělali tu osudovou biopsii a bylo zase po běhu.

Ale abyste si nemysleli, že můj táta ty startovní čísla jen kupuje a pak za něj běhám já, on si taky občas něco zaběhne, třeba teď v sobotu běží Birrel Grand Prix, tak přijďte fandit:-) Já tam budu. Budu si užívat taky jednou jen tu podporu na startu a to že, se nemusím se honit za těmi medailemi, jelikož je už nemám kam dávat.