Nejlepší pro všechny…pro tebe a tvé děti

Právě jsem dočetla knížku od Petry Soukupové Nejlepší pro všechny. Její knížky mám moc ráda, ale speciálně tato mi v tuto chvíli sedla jak prdel na hrnec. Krásně mi nastavila zrcadlo ohledně vztahu s dětmi. Nebo spíš to pro mě byla taková výstraha, jak rozhodně nechci, aby dopadl můj vztah s dětmi. Jelikož já s budováním vztahu s dětmi, speciálně s Juli mám celkem problém. Vlastně ani nechápu co dělám v anktetě Maminka roku. Vždyť mě nebaví si s dětmi hrát, nejspokojenější jsem tedy, když je mám u sebe, to jo, ale musí být hodné a nechat mi svůj osobní prostor. Nebo alespoň trochu toho prostoru. Takže v tomoto ohledu by si ocenění zasloužilo XYZ maminek, které se jistě svým dětem věnují na 150%, nebo zkrátka o dost více než já. No ale všichni víme, že to je spíše soutěž popularity než soutěž o tom, kdo jaká je matka, ač se to tak jmenuje.

Ale při čtení knížky od Petry Soukupové si uvědomuji, jaká být nechci a tuším, jak moc je důležité na vztahu rodič-dítě intenzivně pracovat od samého začátku. A to ne tak, že jim budete stát za zadkem,  budete pro ně dělat první poslední, hrát si s nimi od rána do večera. Anebo jo, pokud je vám to vlastní. Ale pokud ne, není třeba to dělat, jen proto, že kamarádka od vedle se svým dětem věnuje nonstop a tvrdí, jak moc je to důležité. Důležité je, předávat dětem své vlastní hodnoty. Takže pokud je pro vás důležité z dítěte vychovat nezávislou jednotku, není nutné mu ve všem pomáhat a ve všem mu vyhovět. Ale tím netvrdím, kašlat na něj.

Navíc si myslím, že pokud byste své děti vychovávali podle toho, jak jste si někde přečetli, že by se to tak mělo, že to tak je správně, nebo tak jak je vychovává sousedka od vedle, či nemusíme chodit daleko, jak to dělá babička nebo tetička atd., tak nejenže vám to nepůjde a děti to odhalí, ale hlavně vás brzy vlastní děti začnou štvát, protože se budou chovat podle vaší výchovy. Podle výchovy, která vám nejde od srdce a tudíž se vám třeba ani nemusí líbit. Ale jen jste podlehli tlaku okolí.

Takže já teď sedím na hřišti, píšu a odháním děti. Protože potřebuji dokončit myšlenku. A vím, že pokud bych to neudělala, budu naštvaná. Naštvaná na děti. Které za to nemohou, to my si musíme stanovit takové hranice, které jsou pro nás přijatelné a dětem je jasně zdůraznit. Protože jakmile myšlenku dokončím, budu tady plně pro ně. Bez naštvání, bez frustrace a potřeby neustále myslí někam utíkat. A to určitě ocení daleko více.

Tak jo, dopsáno a já jdu Julinku naučit výmyk.