O dětech a emocích

V průběhu chemoterapií jsem s nevolí zjistila, že to co mě nejvíce vyčerpává jsou právě ty děti, resp. Julinky nálady, roztovdivné požadavky (mami budem si hrát na miminka, jo? Já budu Klárka a bude lézt po čtyřech a ty se o mně starej. A rázem jsem místo dvou malých dětí měla dvě ještě menší.), neustále nucení do jídla (přece nemůžou být jen na bonbonech a lízátkách, ne? Nebo jo??? Ne!). Takže si během léčby snažím přístup k dětem nějak přeonačit, naučit se s nimi hrát (ale ne, na miminka fakt hrát nebudu, Juli!!), neřešit jejich jezení či nejezení (ale Juli sa Edwine, zapomeňte na sladkosti, hlad na vás!:-) a udělat si svůj soukromý pravidelný program (kamarádky, kamarádi kdo se hlásí na vymetání kaváren, tělocvičen nebo čehokoliv jiného?) A omezit pobyt na internetu během dne. Protože jak všichni víme a, to je neuvěřitelný žrout času, raději to ani nechci počítat.

Návrat do běžné reality s plnou mateřskou nasazeností bude asi těžký, nahodit pevné nervy, řvát na děti jen omezeně, ale zároveň nedusit své emoce uvnitř. No snažím se na to nějak připravit, začátek nebude asi úplně jednoduchý, nebudu si nic namlouvat. Předem se vám moje děti milovaný omlouvám, já za to nemůžu, že zkřížením genetického fondu mých rodičů ze mě vznik cholerik par excellance. Ale naučím se s tím pracovat a i kdyby ne, pokusím se to naučit alespoň tebe Julinko. Protože každý je nějaký. A lepší být člověkem živým, i když s překypujícími emocemi, než člověkem polomrtvým s emocemi na uzdě a s výrazem mouchy snězte si mě.

A já si jdu sehant lístky na představení Čtyři dohody. Na to teď ujíždím a spravuji si tím náladu.