6+1 rada ze života

Na pátek jsem se těšila. Nemusím vstávat. Hurááá! Vyrážíme s dětmi na výstavu lega. Paráda!! Dáme si někde po cestě oběd. Úplně nejlepší! A odpoledne vyrážím na víkend do sklípku na dámskou jízdu. Krásné plány.

Takže to vezmeme popořádku. Plán na vstávání byl nejdříve po osmé hodině. Asi je vám jasné, jak to dopadlo. I Juli, kterou musíme před sedmu tahat z postele, tak v půl sedmé vyskočila čilá jako rybka. A Edwin už od šesti jel jak kolovrátek, že chce obléct. Takže dlouhý ranní nerušený spánek se nekonal.

Pak byl plán klasický, poklidit, zabalit sebe a děti a vyrazit procházkou na zmíněnou výstavu, jejíž návštěvu si objednala Julinka.

Plán se začal bortit v okamžiku, kdy jsem vylezla z postele. Poněvadž jsem se ploužila po bytě a nevěděla jsem čím začít. Teda, začátek jsem věděla – snídaně. Pořádná. Takže vajíčko na měkko a chleba z máslem. Ale pak se mé představit začaly rozpadat. A já jsem začala bublat jak papiňák. A veškeré rady, jak upustit a být v pohodě šly do háje. Zvlášť když vlastně nevíte, kde je chyba a co se to ve vás vlastně hromadí za stres. Co tam jako dělá, když ho nikdo nezval. No nakonec jsem se zamkla v koupelně a málem jsem tam usnula. Ale pak jsem to přehodnotila a vylezla ven.

Nějak jsme to vyřešily, Julinka mi nakreslila obrázek a bylo dobře. Nebojte, na děti jsem nekřičela, resp. jsem jim řekla, že potřebuju chvíli pauzu a bylo. A Juli to pochopila okamžitě.

Rada číslo jedna

Mluvte se svými dětmi o všem, i o tom špatném. Ony pak pochopí, že když na ně třeba zvýšíte hlas, tak to není kvůli nim. Nebo je, ale neznamená to, že je nemáte rádi.

Takže pak jsme se objali a dohodli se, jak se přepravíme na tu výstavu. Plán byl jít pěšky, ale lilo jak z konve, takže jsem začínala trochu vyměkávat a chtěla jet autem. Ale děti překvapily a pod vidinou, že si budou moct vzít deštníky a pláštěnky, hlasovaly pro to, jít pěšky. Takže jsem je vybavila nepromokavým vším a vyrazili jsem. Po 3 minutách, kdy mi začala promokat má nepromokavá bunda, jsem zjistila, že jsem deštník měla vzít i sobě. No nevadí.

Došli jsme na místo, sundali ze sebe milion vrstev, děti se mi rozutekly po herně a já chvíli zapřemýšlala, zda se na výstavu nevykašlat a nedat si za ty peníze pořádně do nosu. No ale myšlenku jsem zahnala, děti jsem sehnala, zaplatila vstup, dětem nalepila pásky, což se neobešlo bez protestů Julli, že jí to vadí, šimrá, škrábe a já nevím co ještě a vydali se nahoru směr výstava lega.

Juli v momentě, kdy tam vstoupila, změnila veselý úsměv na jakýsi škleb, stylu Broučouna a celou dobu útrpně tvrdila, že je to nuda a že tam nechce být. No upřímně, měla jsem stejný názor.  Ale mé rodičovské ego mi ho nedovolilo přiznat. Zaplatili jsme vstup, tak tam alespoň pět minut budem, řekla jsem si. Naštěstí Edwin mě podržel, sice ho nějaké koukání na modely z lega absolutně nebralo, o Juli se ani nezmiňuji, ale nechal se utáhnout na stavění strašidelné lodi z těch mikro technických lego kostek. Asi zůstanem u lega dupla. Nebo minimálně já ano.

Rada číslo dvě

Dejte na své pocity a nesnažte se děti nutit ke kultuře, byť legové, když vám se nechce.

Po deseti minutách jsme se tedy sebrali a šli si hrát do herny. A byl klid. Děti se zabavily skákání do míčkového bazánku po hlavě a já kupovala jízdenku na Moravu do vinného sklípku.

Oběd se vydařil, jídlo a dezerty byly bezkonkurenční. Jen jsem chtěla nakrmit i Zdendu, který ležel doma s bolestí hlavy. No sice dojel, ale zbytek odpoledne ležel jako mrtvola bez jakýchkoliv sil.

Rada číslo tři

Nebuďte zbytečně proaktivní a nechovejte se ke svým partnerům jako mámy. Oni bez oběda rozhodně, rozhodně neumřou. Naopak, někdy to může být opačně.

Pak jsme dorazili domů. Tedy děti chtěly být venku. Což je u nich nevídaná situace. Mě se to zoufale nehodilo. Zase se ke mě začal stahovat stres. Balit. Sebe. Děti. Uklidit. Převléct milionkrát pročůranou Edwinovu postel. Nakoupit jídlo na víkend. Pohrát si s dětmi. Vždyť se s nimi celý víkend neuvidím, tak jim musím věnovat tu plnou pozornost a lásku. Umýt se. Umýt si vlasy. Atd.

No odmítla jsem vytahovat kola. Scéna. Edwin chtěl domů. Ve mně se pral stres s tím, využít, že Juli domácí chce být venku. Pak si vymyslely hru na babu. Hurá!! V další sekundě se porvaly, poněvadž Edwin Juli chytil, i když byla v domečku. O čemž on nevěděl. Tak jsem se zkusila jim určit pravidla já. Juli se naštvala. Takže hraju na babu s Edwinem sama. Juli stále naštvaná. Edwin chce domů. Hurá, vyřešeno, jdem domů. Od Juli si vyslechnu, že pořád komanduju a vymýšlím věci za ně.

Rada číslo čytři.

Nechte děti si hry vymýšlet samy. Dokud nejde o život, nezasahujte.

Doma už jdou všechny snahy o to být dokonalá matka (dle mých představ) do háje. Pouštím dětem pohádku (v angličtině, pro můj dobrý pocit), dostanou lízátka a jsem dokonalá matka dle dětských představ.

Rada číslo pět

Kašlete na předsudky, když je nejhůř pusťe jim pohádku a mějte čas pro sebe.

Sbalím sebe, děti, osprchuju se. Neuklízím, vypiju kafe, naladím dětem další pohádku a utíkám na vlak směr Morava.

A mám výčitky, že jsem se v samém spěchu a stresu s dětmi nerozloučila. Na nádraží zjištuji, že ČD nezklamaly a vlak má 20 min zpoždění.

Rada číslo šest

Na ČD je vždy spoleh. Spoleh, že budou zpožděné. Takže nechvátejte.

Tak jsme si s holkami daly pivo. A bylo po stresu.

A rada na závěr:-)

Potkávejte se s přáteli. Ať nejste ve stresu.

 

 

 

Prodělala jsem rakovinu prsu a během léčby jsem si začala psát blog. Zpočátku jsem netušila co mě čeká, co se mnou bude a hlavně zda to zvládnu. Jelikož jsem těžko hledala informace a každé zadání slova rakovina do googlu mou psychiku poslalo dolů, rozhodla jsem se, že pomůžu ženám, které jsou ve stejné situaci. Můj příběh si můžete přečíst zde:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů