Život je hra na honěnou

Jako, je to všechno na houby…Chodím na terapie, snažím se pracovat na své psychice, ale zjišťuji, že jedna z nějtěžších věcí, je přesvědčit své nejbližší o tom, o čem se přesvědčuji v posledním roce a půl já. A postupně začínám zjišťovat, že to nelze. Jako nelze bezdětné přesvědčit o tom, že s dětmi přijdou o většinu svého času jen pro sebe. Jako matky s jedním dítětem nepřesvědčíte, že jedno dítě, žádné dítě. Jako většině matkám malých miminek je těžké vysvětlit, že vše jednou přejde. Atd.

Pokud chybí zkušenost, těžko někoho přesvědčíte o tom, že honit se za penězi, postavením a dalším věcmi, je v konečné fázi absolutně nepodstatné. A není nutné to nikomu vyčítat. Taky mě dost často štvaly matky s více jak jedním dítětem, které tvrdily, že jedno dítě žádné dítě. A sousloví, v době těhotenství s Juli, „vyspi se, pak už se nevyspíš“, jsem nenáviděla. Je zbytečné přesvědčovat někoho, komu hoří termíny v práci a je tam až do noci, že čas strávený s dětmi, je to nejcenější co v životě máme. Hned po tom Porschi, co nám stojí ve vile za 10 mega.

Důležité je povznést se na to, že ostatní nechápou. I přesto, že jsou to vaši nejbližší. Nebo spíše právě proto. Neměli bychom ostatní přesvědčovat o své pravdě. Měli bychom žít tak, aby ostatní, když jim náš způsob žití bude vyhovovat,  přijali naši pravdu za svou.

Mě to jde tedy těžko, mám pocit, že to je práce na celý život. A doufám, tedy, že ta práce bude trvat minimálně ještě 50 let:-).

Někdo se holt honí se prestiží a někdo za tím, aby jeho okolí zjistilo, že prestiž je v konečné fázi naprosti k ničemu.