Co se to se mnou děje?? Jo, aha…mám před kontrolou.

Mám před kontrolou. Jdu za týden. Vždy jsem si říkala, proč lidi z těch kontrol tak jančí. Jsou zdraví, tak je to jen takové ujištění, že tomu tak opravdu je. A myslela jsem si to ještě nedávno.

Ale už je to víc jak týden, co mám divné stavy. Příčítala jsem to Velikonocům a pobytu v Borovanech u rodičů Zdendy, kde to je pro mě vždy trochu náročnější. Dva dny jsou až kam. A taky vytrhnuté osmičce, která mě vyřadila z běhání a vlastně jakéhokoliv náročnějšího pohybu. Ale pak se jednou Zdenda trochu víc společensky unavil a mě to totálně vyhodilo z rovnováhy, přišly šílené úzkosti, v tu noc i nespavost. Nechápala jsem proč, však se to stává a ráno jsem se těm všem jeho excesům zasmáli. Nicméně balvan na hrudi zůstal. Pak se přidal i smutek. A strach. Z toho balvanu. A z toho, že nevím co se ve mě děje a jestli nedusím nějaké emoce. Měla jsem v hlavě takový zmatek, že jsem nevěděla, co to vlastně je, zda strach, zoufalství, vztek, smutek…nebo já nevím co ještě. A jak máte vypustit emoci, když vlastně ani nevíte jakou. Když nevíte co se děje. Tyhle stavy se mi střídaly se stavy totální euforie v momentě, kdy jsem se mohla někam sama zavřít a psát a k tomu si sem tam pustit nějaké seberozvojové povídání. V ten moment jsem si říkala, že jsem naprosto v pořádku, že jsem na sobě udělala mraky práce a nemusím se ničeho bát. A pak jsem se zase vrátila ze svého obláčku do ruchu baráku Zdendových rodičů a můj zen byl v tahu. A takhle to šlo stále do kola. V pondělí v noci jsme se vrátili do Prahy, čekala jsem, že s pocitem domova se mi vrátí můj klid a balvan mě opustí. Nestalo se. Naopak přibyl další. Přibyla nesnesitelná únava a roztěkanost, kdy jsem dva dny po sobě zapomněla klíče. Podrážděnost. Dušnost. Návaly horka. Studený pot. A už mi to v hlavě jelo. Ježiš, dušnost, co když to budou plíce??? Navály?? Co to kurňa je? A co ta únava?? Ta je tu jako proč? V tomhle stavu jsem se snažila se obracet k sobě, zhluboka dýchat a uklidnit se. A nešlo to. Neměla jsem se čeho chytnout. Za nikým jsem s tím nešla. Nevěděla jsem za kým a vlastně ani s čím se svěřit. Netušila jsem co se to se mnou děje. Přidalo se bušení srdce, každý zvuk mě děsil. Ještě i teď, když vedle mě někdo klepne hrnkem, tak sebou trhnu a leknu se. Třes. Pocení rukou. Špatná koordinace. Včera při hraní fotbalu s dětmi jsem se raději moc nehýbala, jednak jsem byla unavená a nohy se mi motaly. A ano, byla jsem střízlivá. Ale když jsem se rozběhla, řízla jsem s sebou, jak široká tak dlouhá. Co se to děje, říkala jsem si?

V hlavě se mi prali dva človíčci, jeden neustále našeptával, že to je divné, co když to něco bude a druhý se ho snažil umlčet racionálnímu argumenty, že to je v pohodě. Prostě šílenost, psycho. Nevěděla jsem si se sebou rady, takže večer jsem jen ležela a tupě čuměla, až jsem usnula. Ale ještě než jsem unsula, jsem o událostech posledních dnů napsala Zuzce, psychoterapeutce.

A dnes jsem u ní už seděla. A světe div se! Je to prachpouhý strach z kontroly. Možná už jste to tušili, nebo dokonce věděli, když jste četli. Ale já ne, mě se to nespojovalo. Racionálně jsem si říkala, že není možné abych z “pouhé” kontroly měla takové psychostavy. Možna to není jen z toho, sešlo se toho víc. Jedna vytržená osmička, nějaké vztahové problémy, málo společného času s dětmi, se Zdendou, hormonální výkyvy v podobě menstruace. Ale jen ta informace, že to je vlastně tak jednoduché, že to je strach, mi paradoxně ten strach pomohla zmírnit. Jelikož když věci pojmenujete, stávájí se jasnější, uchopitelnější a tudíž s nim lze už nějak pracovat. Pokud se vám něco takového děje, nebuďte na to sami. Svěřte se. Ale někomu, kdo vás bude chápat a neodbyde vás slovy, že to bude dobrý, že to moc hrotíte a tak. Klidně napište mně.

A já si příště dám upomínku do kalendáře minimálně dva týdny dopředu, že mě čeká kontrola a tudíž je nutná zvýšená vlastní psychohygiena, abych tyto stavy co nejvíce minimalizovala. Protože, s tím se funguje fakt blbě.

Držte palce za týden a moc děkuji!