Jak jsem prozřela

Napsáno: 19. ZÁŘÍ 2017

Zažila jsem týden prosycený strachem. Vyčerpalo mě to. Dost.

Nebyl to takový ten strach, kdy se bojíte, že něco nezvládnete.

Ani strach z něčeho co vás děsí.

Už vůbec to nebyl strach, že se ztrapníte. Že budete druhým pro smích.

Ba, nebyl to ani strach o druhou osobu.

Byl to prostý, surový strach z toho, že už nebudete na tomto světě.  Nemyslím tím strach z vlastní smrti, jak by se mohlo zdát. Myslím tím strach z nebytí. Z toho, že pro ostatní přestanete reálně existovat. Že nebudu fyzicky přítomni u toho jak vyrůstají vaše děti. Těžko se to předává dál a asi, kdo to nezažil, ten to nepochopí. Byl to pro mě zcela nový pocit. A příjemný tedy nebyl. Byl to strach až na dřeň, kdy vám proběhnou hlavou takové věci, které ani nebudu psát. Kdybych mohla, klidně bych se té zkušenosti vzdala. Ač mi v hodně dala.

Něco, konkrétně zpráva, že výsledky jsou dobré, mě polilo živou vodou. Celý rok, kdy jsem se léčila jsem čekala, kdy přijde toto jakési prozření, kdy se přestanu rozčilovat nad kravinami, naopak se z nich budu radovat a prostě budu žit v přítomnosti. Tak jak se teď všude píše. Nešlo mi to. Snažila jsem se, ale okolí mi to kazilo :-D.

Ale to je blbost, pokud se rozhodnote žít v přítomnosti, nemůže vám to zkazit nikdo, krom vás samotných.

Po této týdenní zkušenosti plné strachu jsem přišla na pár věcí.

Nikdy nemůžu řicí, že jsem přežila rakovinu, nebudu se nikde pyšnit nápisem BREAST CANCER SURVIVOR. Ano, teď jsem přežila. A jsem rozhodnutá, že tu budu ještě dlouho a budu zdravá. Ale chci být na pozoru, dávát si na sebe pozor a nemrhat zbytečně vteřinami řešením blbostí a podobně. Mohla bych napsat – odteď budu žít v přítomném okamžiku. No budu se o to snažit, ale já ráda vzpomínám i na příjemné věci minulé a dokonce se ráda zamyslím i nad těmi nepříjemnými věcmi. Abych si mohla tady a teď uvědomit jak se mám dobře. A chci se občas podívat do budoucnosti. Zasnít se, jak budu ležet na pláži v Řecku. Třeba. Dál se koukat raději nebudu :-).

Nebudu psát, že jsem za tuto zkušenost ráda, kdybych mohla, raději bych ji asi vynechala. Přece jen, ještě teď je mi fyzicky blbě, když si vzpomenu na ten týden plný strachu. Ale když už mi byla dána, tak z ní musím vykřesat co nejvíce.

Každý máme na tomto světě daný určitý čas a určitý osud. A všichni máme možnost s osudem hýbat. Ale někdo si to díky okolnostem uvědomuje více a intenzivněji a může s ním hýbat více. Někdo si to uvědomí pozdě a už to nejde tak lehce. Ale vždy je tady naděje.

Než jsem článek dopsala, došla ke mě zpráva, že u Athén ztroskotal tanker a pláže jsou zavřené, neboť jsou znečištěné. No, nebudu říkat, že mě to nenaštvalo. Naštvalo, nejvíce jsem se těšila na válení se u moře. No ale co, stalo se, vymyslíme jiný program. Jsou horší věci. Taky bych mohla sedět doma a odpočítávat měsíce a roky…do čeho, to si domyslete.