Porod v čase korony – část 2.

…Protože po klystýru to začalo. A všechny představy o orgasmickém bezbolestném porodu byly ta tam. Ukažte mi tu, co zažila bezbolestný porod! Ale snažila jsem se, ne že ne. Zdenda fungoval jako Dj, podavač vody, zahřívač a ochlazovač a masér v jednom. Zvlášť to Dj-ování bylo důležité, protože při kontrakci jsem nesnesla žádnou hudbu a když byl klid, tak jsem ji zas vyžadovala. A nejméně konfliktní hudbou byli U2, mám pocit, nebo Pink Floyd. 

V jedné věci jsem se ale využila své zkušenosti z předchozích porodů. A to, že se musím hýbat. I když to příšerně bolí. Nakonec jsem skončila ve vaně, byl by hřích ji nevyužít, říkala jsem si. Můj požadavek, aby voda byla teplá, vzala porodní asistentka zodpovědně. Voda nebyla teplá, ale vařící. Takže bolesti dost ustoupily, ale po pěti minutách jsem musela vylézt, protože hrozilo že tam omdlím. Vylézání z vany při kontrakcích po 30s taky stálo za to. Ale vana zřejmě dost pomohla, protože pak to začalo být ještě výživnější. Aneb když si myslíte, že větší bolest už to býř nemůže, tak přijde ještě něco šílenějšího. Zdendu jsem stihla seřvat, jak může být tak drzej a svačit, když já asi zrovna umírám. Porodní asistentka mi radila, ať klidně křičím. Do té doby jsem byla už celkem hlasitá, ale teď jsem se do toho opřela. Naštěstí jsme tam byli sami, jinak bych svým řevem asi případné další rodičky vyhnala. 

A pak už konečně přišlo velké finále. A tady byl jeden zásek a jedno velké poznání. Začala jsem se vzdávat. Po 24h absenci spánku, 12h bolesti, 5h velké bolesti už jsem fakt nemohla. V porodním plánu jsem měla, že v žádném případě nechci umělý oxytocin, chci si dýchat a tlačit podle sebe. Nikdo mi do toho nebude kecat. A to samé poloha, vyberu si podle sebe. Už jsem měla vybráno. Rozhodně to nebude na koze s nohama do praku. Jenže poloha na čtyřech ve které je ideální postavení pánve pro hladký porod, ale u které musíte zapojit nohy a ruce, pro mě byla nepředstavitelná. 

Takže jsem prosila porodní asistentku, ať mi poradí jakou polohu zaujmout, abych nakonec stejně skončila vleže s nohama do praku, prosila jsem ji, ať mi říká kdy mám tlačit, protože kontrakce už jsem necítila. Všechno byla jedna velké kontrakce. A nabídku píchnutí malé dávky oxytocinu jsem přijala s takovou radostí, jako kdyby mi nabízeli nějaké zázračné drogy. A vše pomohlo. Poloha vleže pro mě ve finále byla nejlepší, protože jsem se chtěla odevzdat lehátku pode mnou. Ruce a nohy ale i tak dostali dost zabrat. Ruce jsem měla za hlavou a něčeho jsem se tam držela a druhou rukou drtila ruku Zdendovu. Nohama se zapírala o lehátko dole. Hýbat jsem se nemohla ještě pak dva dny a nejen kvůli vytlačeným hemeroidům. Měla jsem klasickou svalovou horečku doprovázenou výpadem hlasivek z toho svého úkrutného řevu.

Ale pak, pár minut před půlnocí, přišel ten slastný pocit, díky němuž v momentě zapomenete na veškerou předchozí bolest. Miminko je na světě. Nebrečel. Chtěla jsem ho hned na břicho. Měla jsem pocit, že se celou věčnost nic neděje. Nikdo nic neříkal. Jo vlastně ano, řekli nám, že to je chlapeček a jak se bude jmenovat. Tady nastal zádrhel, ale nakonec jsem se shodli na jménu Josef. A konečně mi ho taky dali na hruď. Přisál se hned. Dívali jsme se na sebe. Všichni tři, já, Zdenda a Josef. A jak jsme na něj tak koukali, tak jsme z jeho tváře vyčetli, že Josef to být nemůže. A vylovili jsme z paměti jméno Alfréd. Jo, to je to jméno co mu sedne. Zdenda tedy šel nahlásit změnu, doktorce se to moc nezdálo, ale se slovy “tohle jméno jsme tu teda ještě neměli” ho přepsala. 

Na šestinedělí jsem došla po svých, Alfréda mi měli přivézt záhy. Tak jsem čekala, vyčerpaná a šťastná. Ale Alf stále nikde, chvílemi jsem usínala, ale když ani po hodině půl jsem ho u sebe neměla, tak jsem sebrala zbytky posledních sil a šla ho hledat. Všude tma a ticho. Nikde nikdo. Po pětiminutách jsem se konečně dobouchala na sestry. Alfréd byl u nich, daly mi ho se slovy, že nevěděly, kde ležím. No nic, hrdě jsem si ho odnesla a už ho nedala. Následující dny jsme jen spali a jedli. Oba. Každé vstávání bylo utrpení. Jednak kvůli svalové horečce z porodu a jednak kvůli mým kamošům hemeroidům. Jiná poranění jsem neměla.

Po třech dnech už mě to přestalo bavit a začala jsem zjišťovat, kdy mě pustí. No vycházelo to na ten nejblbější den. Co si budem povídat. Den po Alfrédově zapíjení, v den kdy měl Zdenda ráno zubaře. Takže ani se neptejte v jakém stavu pro mě přijeli. Jako každá čerstvá maminka v zajetí hormonů jsem si představovala, že přijede s květinou, děti krásně nastrojené, abychom měli krásnou společenou fotku před porodnicí. Představy jsou krásná věc, smutné na nich je, že se často nedočkají naplnění. 

Zdenda přijel dřív, než jsem myslela, takže jsem musela odložit oběd a rychle oblékat sebe a Alfréda. Děti na oddělení nemohli, takže čekaly venku. Zdenda s bolavou pusou, mírně polámaný a naštavný po nějaké šárvátce s dětmi. Děti špinavé, div ne každá bota jiná, Juli neučesaná. Prostě punk na desátou. Snažila jsem se udržet dobrou náladu. Díky hormony! Udělala jsem rozmazané selfie před porodnicí. V autě se děti pohádaly o to, kdo bude sedět vedle Alfréda. Alfréd v autě řval. Doma bordel. Ale to už je asi klasika většiny návratů z porodnice. 

A tak máme malého Alfíka, Fredyho, Freďáka, Alfáčka, Alfa, Alfréda. Nejhodnější miminko na světě.  A když se někdo zeptá jak se jmenuje, tak musím pikosekundu přemýšlet, jak se ten náš třetirozený vlastně jmenuje…