Řízni sem, řízni tam…

Napsáno: 5. ÚNORA 2017

První po čem jsem toužila, když mi bylo oznámeno, že mám v prsu zhoubný nádor, bylo, aby mi ho proboha co nejdřív vyndali. Nakonec jsem si na to musela počkat půl roku, až tam vlastně žádný nádor nezůstal.

Chemoterapie si s ním poradila, ale operaci jsem stejně musela podstoupit. Už kvůli metastáze v uzlinách v axile (podpaží, pro ty co nemluví latinsky:-) a kvůli jednotlivým buňkám, které nelze zjistit žádným vyšetřením.

Operaci už mám tedy za sebou. Ač mi všichni drželi palce na operaci a po operaci všichni říkali – „Super!!! Máš to za sebou“!!, tak operace byla to nejlepší, z celého procesu kolem toho. To vás prostě uspí a ač se snažíte, seč to jde, zůstat vzhůru, abyste alespoň koutkem oka zahlédli kdože vás bude operovat, tak během pěti vteřin jste odtáhnuti do říše snů a je vám srdečně jedno jestli vás bude operovat řezník nebo špičkový onkochirurg.

O to horší je následné probuzení. První, co si pamatuji, je děsná zima. Tu, když sestřička vyřešila tím, že přes mně přehodila alobal, který rozdávají na běžeckých závodech (rozuměj nějakou aluminiovou přikrývku), vystřídala celkem výživná bolest. Takže moje třetí věta (hned po tom, že mi je zima a kde to vlastně jsem) byla „dejte mi nějaký dryják proti bolesti“!!! Má prosba byla vyslyšena.

Úpěnlivě jsem sledovala hodiny (bolestí se mi vyostřil zrak a zcela jasně jsem viděla na hodiny, které byly od mně 15m a ráno jsem na ně už neviděla:-D a přemýšlela, za jak dlouhou dobu zaberou opiáty pouštěné přímo do žíly. Po 45 minutách, kdy jsem stále přemýšlela, přišla sestřička a oznámila mi, že jsem si pokrčenou rukou skřípla kanylu a opiáty mi do těla neproudí. Hmmm. Okamžitě jsem ruku narovnala a pak jsem s ní už ani nehnula, abych o přívod té blahodárné tekutiny do těla nepřišla. A tak jsem vydržela do rána.

Hodinu co hodinu mě tedy budil tlakoměr, celou noc mě otravoval oxymetr na prstu, ale díky opiátům jsem byla tak oblblá, že jsem vždy jen zamžourala a spala dál. Nějaký hlad, kterým jsem trpěla před začátkem operace mně vůbec nezajímal. Ať žije jídlo do žíly!!!

Ráno přišla fyzioterapeutka (ehm…raději bych ji nazvala jinak, abych nám fyzioterapeutům nekazila pověst, ale nenapadá vhodné jméno:-)). No nebudu tady popisovat její postup vertikalizace, ale měla jsem reálné obavy, aby mi nevytrhla nějakou hadičku, které ze mě vedly. Docela ji bavilo tahat mi za cévku a řeknu vám, není to nic příjemného. Ale vzhledem ke svému povolání, každá zkušenost a tím spíše špatná, je pro mě přínosem. Ale přežila jsem, stoupla jsem si, přesunula se k umyvadlu a tím jsem se kvalifikovala k přeložení na normální oddělení a vyndání cévky. Hurá!!! Jedna hadička pryč!!!

S přesunem na normální oddělení se pojila jedna smutná věc – zastavení přísunu drog přímo do žíly a dohadování se se sestřičkou, jestli už mám nárok na další čípek či prášek proti bolesti. Jednou jsem kvůli tomu raději podstoupila i injekci do zadku, s vidinou toho, že to bude fungovat déle:-D. No zadek mě bolí ještě teď. Ale první den jsem přežila. Sice jsem s redony (to jsou ty hadičky, které mi odváděly odpad z operované rány), chodila jak robokop a neustále jsem se bála, že je někde zapomenu (což by bylo dost nemilé, když mi vedly z těla), ale zvládla jsem to a další den jsem se jich zbavila.

A to si pak připadaté volná a ladná jako lesní víla:-). Ještě jsem je ukecala, aby si mě tam jeden den nechali, užila jsem si nemocniční pohodu a další den hurá domů!!! Musela jsem se dát dohromady, abych mohla na sobotní koncert Ennia Morriccona.

 

Není nad nemocniční čaj

Koncert jsem zvládla a byl parádní, teď tu polehávám jak lemra, normálně si nenamažu ani chleba. Nevím jestli jsem precitlivělý simulant nebo to fakt bolí??? No, zítra jdu na kontrolu tak se asi zeptám.

Mohla bych si teda stěžovat, jak je to děsný a tak, že nemůžu nic, o všechno musím někoho prosit, kolem mě bordel. Ale já si ještě před rokem přála, abych mohla jen tak ležet a nemuset nic dělat, takže teď držím ústa a krok :-))) A snažím si to v rámci možností užít, čtu a koukám na blbý film, protože vím, že brzy zas nebudu moct. Ale taky se už dost těším zase na roli matky na plný úvazek se vším všudy, on je taky docela vopruz, pořád někoho prosit a žádat, jestli by mi sem nepřijel pomoct. Sice všichni (rozuměj babičky především) tvrdí, že to dělají rádi…ale…:-D Prostě člověk vždy touží po tom, co nemá, že???

 

No, ale abych to shrnula:-)) Jsou horší věci, třeba bolest zubu, poporodní bolest, nebo kocovina po opravdu velké párty…:-D Takže operace byla další zkušenost do života. A zkušenosti, ty nám nikdo nevezme. Prsa mám obě, jedno navíc vyzdobeno krásnou jizvou, takže vlastně super:-)