Silná jako ocel, křehká jako diamant

Napsáno: 10. LEDNA 2018

Před více jak rokem, když jsem onemocněla, tak jsem se ke své situaci postavila čelem. Všichni mě obdivovali, jak jsem silná a odolná, že to vše tak krásně zvládám. Já jsem si to taky myslela.

Připadala jsem si silná a nezlomná jako skála.

Jenže rok se s rokem sešel a skála se začala drolit. Navenek jsem byla stále silná. Ale uvnitř jsem začala cítit, že něco není v pořádku. A nejen proto, že přišel strach. I silní jedinci se bojí. Je to přirozené. Ale já jsem svůj strach nezvládla nasměrovat do určitých kolejí. Zcela mě ovládl. Bylo mi fyzicky špatně, nechutnalo mi jídlo. Jedla jsem jen z nutnosti. Neměla jsem radost. Z ničeho. Na nic jsem se netěšila. Na každá vtípek Zdendy (a že on vtipkuje stále) jsem reagovala podrážděně. Prostě bylo to na hovno… Ano, doslova.

Na popud kamarádky jsem to začala řešit. Začala jsem docházet k psychoterapeutce. Strach se zmenšil hned po první terapii. A já si začala uvědomovat své skutečné problémy. Jedním z nich je má zkreslená představa o sobě a to jak se snažím být silná, veselá, pozitivní a produktivní. A že nechápu, proč to vlastně dělám, protože mě je docela jedno, co si o mě myslí ostatní. Dělám to asi kvůli svému druhému, asi přehnaně dokonalému já, abych ho nezklamala. Nevím. A uvědomila jsem si, že i když jsem veselá, pozitivní, silná, produktivní, tak velmi často jsem i smutná, negativní, křehká a líná. Nepíšu slabá.

Protože být slabý nebo křehký je velký rozdíl.

Kdybych byla slaboch tak tady už možná nejsem. A teď se snažím s tím svým druhým nedokonalým já spřátelit. A občas ho poslouchat. Jako je to dost makačka. Protože kamarádit s někým, koho nemáte rádi, není jen tak…