Ty, ty a i ty…si zasloužíš medaili!

V sobotu jsem si doběhla pro medaili. Konkrétně to byla medaile za uběhnutých 21km. Dostanou ji všichni, kdo se zúčastní. Na čase nezáleží. Je oceněna odvaha, nadšení, vůle a další aspekty, bez kterých byste do cíle nedoběhli.

A tak je to i v životě. Oceněn je většinou každý, ne jen ten, kdo je nejlepší. Každý, kdo jde za tím svým cílem dosáhne té své medaile. A nemusí být nutně jedničkou. Anebo vlastně ano. Jedničkou je každý. Ale každý v něčem jiném, pro někoho jiného, jiným způsobem. Stejně jako v sobotním závodě. Pořadí je relativní. I přesto, že jsem byla 3730., tak sama pro sebe jsem vítěz. Jelikož jsem se po léčbě dokázala opět rozběhnout.

Zrovna tak vy můžete být jedničkou v tom svém oboru. Jedničkou pro sebe, pro své okolí. Když budete dělat věci s nadšením, s úsměvem na tváři a nebude vám chybět vůle, i v momentě, kdy se zrovna nedaří, vězte, že budete vyhrávat. Vůle je důležitá, protože i to co vás teď baví, může vás někdy dost otravovat. Když jsme u toho běhu, já jsem běh paradoxně vždy nesnášela a docela často potřebuji pevnou vůli v tom, abych šla běhat. Abych vylezla z tepla, opustila rodinnou pohodu a vyběhla do zimní tmy.  A pak většinou dost chvátám, abych byla rychle zpátky. Proto možná pro někoho běhám tak rychle :-). Stačí mít tu správnou motivaci. Vracím se většinou nadšená a plná elánu. A myslím si, že to lze aplikovat i na jiné věci. Když opustíte svou komfortní zónu a vydáte se do nepohody, do neznáma, zjistíte, že to nakonec není tak strašné a naopak, že vás to mnohdy může i obohatit.

Já jsem svou komfortní zónu opustila v srpnu 2016, kdy mi byla diagnostikována rakovina. A ač bych si tuto zkušenost klidně i odpustila, musím přiznat, že jsem od té doby ušla dlouhou cestu. Která nebyla jen trnitá, ač zpočátku to vypadalo, že v nekomfortu budu hodně dlouho. Měla jsem tu „výhodu“, že jsem svou zónu komfortu neopustila dobrovolně. Protože vědomé vystoupení z našeho pohodlí a klídku je o dost těžší. Komu by se chtělo někam, kde to nezná, kde to možná nebude úplně příjemné, nebo kde bude muset, nedej bože dělat něco, co ještě neumí úplně dokonale? Mě se sakra nechce. A osud, Vesmír nebo zkrátka někdo tam nahoře jako by to věděl a během týdne mi poslal hned 4 akce, při kterých jsem nebo budu nucena mluvit před lidmi. A to je pro mě sakra velké vystoupení z mého pohodlíčka.  Ve škole jsem před každou prezentací měla osypky měsíc dopředu. A to jsem mluvila jen před spolužáky. To co mě čeká následující týdny a měsíce jak o dost vyšší level. Tak uvidíme jak se s tím poperu. No pro začátek začnu asi tím, že to nebudu brát vážně. Vždyť když nejde o život jde o h….ouby.  Zkuste to taky. A dejte vědět, jak vám ty kroky mimo váš komfort jdou.

Moc všem děkuji za podporu při mém sobotním běhu a všem přeji vůli k překračování komfortních zón.

A pamatujte, když nepřichází kýžené ocenění od okolí, nečekejte na něj a oceňte se sami :-). Já vím, je to dost klišé, ale ono to fakt funguje. Protože zjišťuju, že já sama sebe umím ocenit nejlíp :-DDDD. A myslím, že to platí všeobecně, protože kdo vás zná nejlíp, že?

 

 

 

 

 

Prodělala jsem rakovinu prsu a během léčby jsem si začala psát blog. Zpočátku jsem netušila co mě čeká, co se mnou bude a hlavně zda to zvládnu. Jelikož jsem těžko hledala informace a každé zadání slova rakovina do googlu mou psychiku poslalo dolů, rozhodla jsem se, že pomůžu ženám, které jsou ve stejné situaci. Můj příběh si můžete přečíst zde:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů