Nebreč, zvedneš si tepovku!! Aneb jak jsem běžela po šesté #PragueHalf

Tak tenhle, pro mě v pořadí 6. půlmaraton měl být nejprve tréninkem na maraton. Loni jsem běžela poprvé od ukončení léčby. Přesně 6 měsíců po skončení léčby. Byla to pro mě obrovská životní výhra. Že jsem mohla. Že to šlo tak dobře, až padl i osobní rekord. A člověk chce stále více, takže letošní cíl byl maraton. Ale jelikož jsem si v zimě chtěla splnit ještě jeden sen a to cestu do Asie s dětmi, tak vidina maratonu se začala trochu hroutit. V té době jsem ale stále ještě věřila, že to dám. Když to šlo, vybíhala jsem i v Thajsku. Po návratu jsem se naplno vrhla do tréninku. Abych ho hned vzápětí po týdnu zabalila. Přepadla mě jedna virózka, pak druhá, pak dobrý, pak třetí a takhle to šlo stále do kola. Takže i když jsem se nechtěla své vize vzdát, tak zvítězil zdravý rozum, přece jen maraton se narozdíl od půlmaraton z fleku zaběhnout úplně nedá.

A navíc jsem učinila jedno důležté rozhodnutí. Tedy já ho učinila už dávno, ale nějak mi to nešlo se jím řídit. A to běhat pro radost a opravdu jen když chci a když se cítím dobře. Přece jen si to svoje tělo musím trochu hýčkat. A ne mu nakládat týdně 80 uběhnutých kiláků. Jenže tím pádem jsem začala pochybovat i o účasti na půlmaratonu. Běžet jen tak? Bez cíle? Co to je? Říkala jsem si. Má to smysl? Nebude lepší vyhovět Zdendovi a jet na jih stavět barák? Ale jelikož jsem číslo dostala od ježíška a taťka, který má letos natrenováno o 150% víc než já rezolutně odmítl běžet s ženským číslem na hrudi, tak jsem si řekla, že to tedy prubnu. A o co víc jsem nezvládla běžeckou přípravu, o to víc jsem věnovala přípravě vizuální :-DD. Místo předzávodového výklusu jsem si došla ke kadeřníkovi, s dětmi jsem si došla do expa, kde jsem si konečně taky koupila nějaké běžecké vybavení. Což byl tedy dost adreanlin – čtěte tady :-)).

 

A jaký byl tedy samotný běh? Původní cíl byl 1:45. Naposlední chvíli jsem doběhla na start, jelikož vypravit celou rodinu a HLAVNĚ sebe, byla už samo o sobě dost challange, takže ve třičtvrtě jsem vybíhala schody na Staromáku, abych si vystála ještě frontu na záchod, kde jsem se chtěla ještě převléci. Ale nebyl čas. Takže jsem zvládla nejnutnější a sprintovala do koridoru. Předtím teda ještě rychlá fotka a pusu dětem a otrávenému Zdendovi. Protože ten chtěl dělat něco užitečnějšího. Ne postávat na trati a čekat až doběhnu. No neva. Nenechala jsem se rozhodit. Na startu jsem se odvážně postavila na začátek koridoru D. Po startu jsem se ještě snažila držet kamarádky a sprintovala s ní za vodiči na 1:40. No asi během sekundy jsem zjistila, že tudy cesta nepovede. A ne jen kvůli tomu, že jsem si pořádně neužila dojemný start a Smetanovu Vltavu. A pustila jsem i vodiče na 1:45. A rozhodla se kochat. A fotit a natáčet na IG. Což jsem nakonec neudělala, přece jen ten můj závodní duch někde v pozadí zůstal a já se rozhodla, že se nenechám dohonit vodiči na 1:50.

Prvních 5km byla pohodička, sledovala jsem lidi kolem sebe, sprintery, který běželi proti nám hobby běžcům. A vyhlížela známé. To byla vlastně zábava na celou trať. A dost často mi to pomohlo překonat krize. Setkání s rodinou na 10km mě nakoplo.

 

 

Na mostě směrem na Klárov jsem míjela prvního, který běžel do cíle. A já se regulérně rozbrečela. Celý život jsem chtěla v něčem závodit. A teď můžu běžet společně s elitními běžci. A je jedno, že oni už slaví a já se ještě potím někde v Holešovicích. Ale vzápětí zjišťuji, že s pláčem se blbě běží a zvedá se mi tepovka, takže zamáčknu slzu, zařadím vyšší rychlost a běžím se občerstvit. Celou cestu jsem měla totiž rozdělenou na etapy – od občerstvovačky k občerstvovačce. U každé jsem se poctivě zastavila, vypila kelímek vody, popošla dál, dala si ionťák, pomeranč a zakončila jsem to houbičkou do ruky, kterou jsem si vyždímala na hlavu. A takhle jsem to udělala asi 5x, nebo kolik tam těch stanic bylo. Si říkám, že kdybych byť jen zastavení přeměnila v mírný klus, tak bych ten svůj cíl na 1:45 možná i splnila. Ale nesplnila bych cíl jiný, daleko důležitější. A to UŽÍT SI TO!.

Zdravice se známými v Holešovicích, kde už jsem toho měla docela dost, mě polila živou vodou. A další kilometry mě udržovalo jen vědomí, že na 18km uvidím zase někoho, byť jen virtuálně, známého. Od setkání s Adventním běháním a Janinkou na 18km už to bylo vyloženě o hlavě. A hlava mě na ten 20km dotlačila. A poslední kilometr byl za odměnu, jak jsem si řekla hned na začátku. Před cílem zamávat našim a nahodit úsměv a pózu pro ofiko fotografa. Která byla teda dost tragická, jak jsem dnes z fotek zjistila:-D. No neva. Pak jen převzít medaili a hurá za rok nebo v červnu v Budějcích znovu!

Děkuji za to, že můžu!! Že můžu běžet, že o tom můžu napsat a že to čtete!! A přeji vám, ať taky můžete. A věřte, že můžete! Cokoliv co si zamanete! A pokud máte pocit, že to tak není, tak jen dostatečně nechcete nebo ještě nepřišel ten pravý čas. Jako u mě s maratonem.

Děkuji!

 

 

Prodělala jsem rakovinu prsu a během léčby jsem si začala psát blog. Zpočátku jsem netušila co mě čeká, co se mnou bude a hlavně zda to zvládnu. Jelikož jsem těžko hledala informace a každé zadání slova rakovina do googlu mou psychiku poslalo dolů, rozhodla jsem se, že pomůžu ženám, které jsou ve stejné situaci. Můj příběh si můžete přečíst zde:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů