Už i já píšu blog…

Napsáno: 11. SRPEN 2016

Blog jsem chtěla založit už dávno, dávno. V době kdy byste blogery spočítaly na prstech jedné ruky a jedné nohy s plným počtem prstu. Nejprve o cestovaní. Napsala jsem několik článků, rozuměj DVA, dala je na facebook…A nikdo je nečetl. NIKDO, resp. nikdo mi nedal lajk. Takže tím skončil první pokus o to, založit blog.

Pak jsem porodila první dítě, druhé dítě, a kolem mně se vylouplo asi milion mama blogů. Jakoby matka, která nemá blog o tom, čím umývá pokakaný zadek, čím ho posléze maže, co maže na sebe a kde dává kávu a fotí ji nejlépe Iphonem č. 6, nebyla in.

No, co vám budu povídat, ten svět načančaných dětí, pohodového sezení u kávy (pro mě dost sci-fi,v klidu si vypít kafe se dvěma dětmi za zády), krásného líčení, akcí pro blogerky… vypadal dobře. Ale dost povrchně. Takže blog na téma děti jsem vzdala ještě dříve, než jsem o něm začala premýšlet.

A pak to přišlo.

Rána jak z čistého nebe. Nevinná bulka v podpaží nalezená při táborové rozlučce asi u pátého piva a nevimkolikáteho panáku ze které se vyklubala metastáza k nádoru v prsu. Když jsem si poplakala, vše to nějak přežvýkala a ujasnila si, že bych na tom mohla být i hůře, tak jsem si řekla, že toto je to téma, o které má smysl psát.

Jednak doufám, že si svým slovním průjmem ulevím na duši a utřídím myšlenky a jednak by to také mohlo někomu pomoci. Že i vážná nemoc má v životě nějaký smysl a může mít i pozitiva.

 

Prodělala jsem rakovinu prsu a během léčby jsem si začala psát blog. Zpočátku jsem netušila co mě čeká, co se mnou bude a hlavně zda to zvládnu. Jelikož jsem těžko hledala informace a každé zadání slova rakovina do googlu mou psychiku poslalo dolů, rozhodla jsem se, že pomůžu ženám, které jsou ve stejné situaci. Můj příběh si můžete přečíst zde:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů