Věci na minimum, život na maximum

Minimalismus…ten ted frčí, alespoň v mé sociální bublině. A jelikož si dělám pořádek v životě, tak jsem se rozhodla jít také touto cestou. Zjednodušovat. Vše. Od vztahů přes balení po obstarávání domácnosti. Vztahy teď přeskočím, to je na jiný článek.

Teď jsem se na minimalismus vrhla v oblasti balení věcí na dovolenou. Poprvé jsem to vyzkoušela předminulý týden, když jsem nás balila na dětský tábor. A to byla celkem brnkačka. Juli stejně chodí v jedněch hadrech, obzvláště spodní prádlo nerada mění. Ale to jsem ji teda sbalila na každý den, k její nelibosti. U Edwina jsem se smířila s tím, že bude jak prase a jelikož bylo celý týden teplo, tak jsem toho moc nepotřebovali. Tři trika pro každého, dvoje tepláky, jedna mikina a jelo se. Vešli jsme se do jednoho malého kufru. O těch pěti igelitkách pomlčím. Pomlčím i o mém zapomenutém kartáčku na zuby. Ale jsem na začátku, poladím to.

Ostatně včera jsem dostala další možnost vyzkoušet své schopnosti balit minimalisticky. Opět jsme se vešli do malého kufru, ale musela jsem na něj stoupnout, abych ho zapnula. Místo pěti dalších igelitek, jsem jich měla deset. Plus jednu velkou cestovní tašku. Zdenda si balil sólově. Takže tady mi minimalismus moc nevyšel. A o tom, co jsem všechno zapomněla, se raději zmiňovat nebudu.

Ale samotné rozhodnutí netahat s sebou krámy, balit jen věci, které opravdu využiju je dost osvobozující. Protože opravdu sedí úsloví, které jsem kdesi vyčetla, že to co nemám, nepotřebuji a to, co potřebuji, má někdo jiný. Stačí se jen smířit s tím, že neustále musíte někoho prosit, ať vám půjčí to či ono. Ale mě věčně něco chybělo i v době, kdy jsem tahala stopadesát milionu krámů. Tudíž žádná změna.

Další odvětví minimalismu je hromadění věcí v domácnosti. Za osobní výhru považuji to, že už jsem nebyla víc jak rok a půl v Ikee. Dřív jsem ji navštěvovala dvakrát do roka. Vždy jsem tam jela maximálně pro škrabku na brambory a ta mě často vyšla hodně draho a na vynesení takové škrabky z auta mi moje ruce nestačili. Teď zjišťuji, že mi vlastně stačí to co mám a když něco nemám a potřebuji to, tak mě to alespoň donutí vymyslet postup tak, abych se bez dané věci obešla. Ať to je pečení bez kuchyňské váhy nebo vaření meruňkových knedlíku bez meruňek. Byli špagety.

Dále jsem si dala předsevzetí, že si letos nekoupím nic na sebe. Jelikož v loňském roce jsem měla nakupovací smršť. Sveďme to ale na to, že jsem se léčila a musela jsem si dělat radost, že?

Nicméně své předsevzetí jsem porušila hned v lednu. Ale kožené kozačky Geox za litra jsem v tom obchodě nemohla, nechat, uznejte. Ale snažím se nenakupovat v řetězcích a když už si něco pořizuji, opravdu přemýšlím o tom, zda to budu nosit a jestli to vydrží déle než jednu sezónu. Nakupuji věci, které šijí a navrhují konkrétní lidi a nevyrábí se po milionech, ale ani po tisících. Šaty tedy nestojí třista, ale zase vím, komu peníze jdou a věci jsou originální a doufám, že i kvalitní.

Plus teda nakupuji v sekáči, protože tam se dají sehnat super originální věci. O cenách ani nemluvím. A dále jsem objevila další super věc. A to je SWAP.

Swap je akce, kam přinesete věci, které už nenosíte, ale stále jsou pěkné a odneste si věci jiné. Zadarmo. Je to adrenalin a radost, když objevíte nějaký kousek, který hledáte. Navíc si udělám místo ve skříni.

Vím, že už to bylo řečeno hodněkrát, ale opravdu mít méně věcí, které fakt nosíte, vám opravdu ulehčí život. Já toho mám ještě hodně. Takže postupně vyřazuji a nosím na swapy. Sice zase dotáhnu další, ale snažím se, abych si vybrala jen pár věcí, které budu opravdu ráda nosit.

A vyhazuji i v domácnosti. Protože udržovat domov, kde jsou jen věci, které opravdu využíváte a ne milion kravin, které tam máte jen proto, že je jednou do roka využijete, je o dost jednodušší. Minimálně úklid je o dost rychlejší.

Takže chudáci děti, které teď byly tři týdny pryč se po návratu nestačily divit. A já se dost opotila při vysvětlování, kam se poděl ten který klacek či kámen, který si Edwin donesl z venku a při Julinky dotazu, kam se poděli všechny hračky z koupelny. Nicméně dětský pokoj je všechno, jen ne minimalistický. Juli totiž asi podědila geny ze Zdendovi strany, kde se nevyhazuje NIC. Ale budu optimista a budu věřit, že to svým příkladem, třeba trochu navrtám.

A co vy, jste minimlisti či maximalisti? Já se snažím být maximalista v žití a minimalista v hromadění. Tak uvidíme, jak si povedu :-).

Prodělala jsem rakovinu prsu a během léčby jsem si začala psát blog. Zpočátku jsem netušila co mě čeká, co se mnou bude a hlavně zda to zvládnu. Jelikož jsem těžko hledala informace a každé zadání slova rakovina do googlu mou psychiku poslalo dolů, rozhodla jsem se, že pomůžu ženám, které jsou ve stejné situaci. Můj příběh si můžete přečíst zde:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů