Dokud máš život, máš vše…

Jela jsem v dobré náladě ze setkání s kamarádkami. A vůbec celý den se tak nějak povedl. V práci obohacující debata, po práci na PR akci, kde jsem měla možnost vystoupit ze své komfortní zóny a mluvit před lidmi. Spolu s Míšou, která je pro mně studnicí inspirace. Pak pro děti do školky a do večera venku hrát krvavé koleno, cukrkávalimonáda a další hry z mého dětství.
 
A PAK SI VEČER PO CESTĚ DOMŮ OTEVŘU MOBIL
 
A tam na mně vykoukne hořící svíčka. V mé sociální bublině to je vždy průser. Sroluji dolů. A spadne mi čelist. Tato dívka??? Dívka, která má podobný název blogu? Jen nemá prsa v háji, ale v zenu. Dívka, se kterou jsem si ještě nedávno psala. A čekala na její odpověď.
 
Na odpověď, která už nikdy nepřijde. Kdo jiný by měl ten “boj” zvládnout, když ne ona. A najednou se vám vaše psychická pohoda, která nastala po kontrole, zhroutí jako domeček z karet. Dojde vám, že člověk neví. Neví dne ani hodiny. Tyto zprávy jsou pro nás v remisi vždy velmi náročné. Hlavně proto, že se bojíme. Když ona, která byla pár měsíců po léčbě v remisi, tak co když i já?
 
Ale tentokrát cítím, že je to jiné. Jo, strach tam je, ne že ne. Ale hlavně cítím velký smutek. Smutek za dívku, kterou jsem téměř neznala, ale byla jednou z nás. Za její rodinu a jejího malého syna. Za to jaké měla velké plány, dovolím si tvrdit, že část jich naplnila. Ale spoustu bohužel ne. 
 
Pomalu si začínám uvědomovat, že i toto je život. A tyto smutné okamžiky musíme brát jako zvednutý prst. Že nemá cenu se hnát, že opravdu stojí za to se občas zastavit a posečkat v přítomnosti. Uvědomit si, že to co máme je dar. Ať už je to možnost se ráno rozčílit nad dětmi, které mají na vše čas, ač vy potřebujete už vyrazit do práce. Nadávat na ujíždějící tramvaj. Každá den vstávat do práce. A další věci, které možná bereme jako prudu. Bez které by nám bylo lépe. Myslíme si. Záměrně se zaměřuji na negativní věci, protože i ty k životu patří. A bez nich by život nebyl život. A vždy si můžeme vybrat, zda se budeme rozčilovat nebo ne. Zatímco vybrat si, zda budeme zdraví či nemocní bohužel tak jednoduché není.
 
Denisa toho byla důkazem…
 
Prosím, mějte to na paměti, až budete zase nadávat…zastavte se, usmějte a buďte rádi…že si zandávat můžete a že to pak můžete hodit za hlavu a vědět, že to nejdůležitější máte…
 
Zkuste být v zenu, a občas ale i v háji. Protože obojí k životu patří.
 
Prodělala jsem rakovinu prsu a během léčby jsem si začala psát blog. Zpočátku jsem netušila co mě čeká, co se mnou bude a hlavně zda to zvládnu. Jelikož jsem těžko hledala informace a každé zadání slova rakovina do googlu mou psychiku poslalo dolů, rozhodla jsem se, že pomůžu ženám, které jsou ve stejné situaci. Můj příběh si můžete přečíst zde:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů