Jak jsem doma zapomněla skoro vše…krom sebe

Tak dnešek stál za to:-D. Po zvláštních Velikonocích, kdy jsem po vytrhnutí osmičky měla nařízený odpočinek a přišla ke mně vlna kreativity, takže jsem konečně téměř dokončila průvodce a ještě napsala příručku o cvičení po operaci prsu a rozepsala několik článků a zároveň nevím proč si procházela nějakou psychickou a emoční krizí a bojem s vymezením vlastních hranic vůči lidem okolo mně, který se dost vyhrotil, jsem se dnes ráno cítila jako nový člověk. Tak nový, že jsem dnes do práce vyrazila pozdě s totálně vybitým telefonem, autobus jel pozdě, tramvaj pro jistotu vůbec. A já byla naprosto vyklidněná. Jen jsem přemýšlela, jestli 4km do práce ujdu za půl hodiny, kdy mi začínala hodina kruhového tréninku. Jinak naprosý zen, kdy jsem se rozjímala nad krásou Prahy a vůní kvetoucích stromů. Byla jsem tam vyklidněná, že jsem se rozhodla místo finálních úprav průvodce vyzvednout děti po obědě. Tam někdě se to mým zenovým nastavením trochu zatřáslo. Jelikož jsem si zapomněla klíče od bytu, kde jsem měla antibiotika, které jsem si samozřejmě taky zapomněla vzít s sebou. Byla mi zima. A hlavně, hlavně jsem potřebovala na záchod. A ukažte mi někoho, kdo vydrží klidný i v momentě, kdy už to vypadá, že to pustí do kalhot, jelikož prostě není kde jinde. No řešila jsem jestli poslouchat své tělo a zasednout za keř a riskovat, že se srazím s nějakým pejskařem nebo to holt ještě vydržet. Zvolila jsem druhou možnost. A s tím jsem vyrazila pro děti do školky. Už mezi dveřmi jsem jim hlásila, ať hejbnou, že potřebuji čůrat. No, nebraly na mně ohledy, ani jeden. Lezly po zábradlí, pošťuchovali se, Juli měla zásek s bundou a nevím s čím ještě. Už jsem měla nutkání zasednout na ty dětské mikrozáchodky ve školce, ale nebudu dělat ostudu dětem, přece jen. No nahodila jsem um zenového mnicha. A v tu chvíli začala potřebovat i Juli. A plánovaná pohodová procházka se stala honem za záchodem. Vymrzlí jak hovínka, jelikož počasí, které bylo v momentě kdy jsem šla do školky téměř letní, se během pobytu ve školce změnilo na kosu jak na Sibiři, jsem za záchodem vyrazili do místní zmrzlinárny. Zajímavé jak pouhým vypuštěním tekutiny do záchodu se člověku změní nastavení o 180stupňu, s dvěmi kopečky zmrzky, kávou a čokoládovým dortem, bylo vše zase sluníčkové. I když venku fučel sibiřský vítr, my němeli bundy a ani klíče od bytu. Vyrazili jsme tedy trochu ohřát do skleníků v botanické zahradě. Ale únava v týmu stoupala, takže plán vydržet venku do šesti než přijede Zdenda z práce jsem vzdala a vyrazili jsme pro klíče na Chodov. V tramvaji klasika – všude milino lidí, místo žádné a když se uvolnilo, tak se děti o něj skoro servali, naštěstí jsem jeli jen dvě zastávky, tak tu rvačku nestihly dokonat. V metru mu usnuli. Takže cesta ke Zdendovi do práce, kde nebylo jak na Sibiři, ale jak Severním pólu stála za to. Ale jen do momentu, kdy Edwin spatřil jezírka, v tu chvilí bylo po únavě a po zimě.
No klíče jsme měli, ještě jsme dali zastávku v obchodě, na autíčkách, v autobuse zase boj o místa a pak hurá jsme doma!
 
A já jsem tak vyřízená, že má psychická pohoda je ta tam, není mi dobře a jde na mě strach…a tyhle strachy se mi stále vrací, neustále se mi střídají stavy, kdy jsem naprosto v pohodě a vím, že pro své zdraví dělám vše a nežiju toxicky a stačí maličkost a je to úplně naopak…
 
Jak to máte vy?
 
Kdo dočetl až sem zaslouží metál! Pochlubte se:-))
Prodělala jsem rakovinu prsu a během léčby jsem si začala psát blog. Zpočátku jsem netušila co mě čeká, co se mnou bude a hlavně zda to zvládnu. Jelikož jsem těžko hledala informace a každé zadání slova rakovina do googlu mou psychiku poslalo dolů, rozhodla jsem se, že pomůžu ženám, které jsou ve stejné situaci. Můj příběh si můžete přečíst zde:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů