Mám tě ráda, ale…

Podmínky, podmínky, pořád jen samé podmínky.

Možná v momentě, kdy se narodíme, tak jsme zahrnuti bezpodmínečnou láskou. Ale jakmile začneme projevovat své já, tak pomalu, plíživě nastupují podmínky. Bezpodmínečná lásky určitě zůstává, ale je postupně zadupávána víc a víc pod povrch. Až je na ní zcela zapomenuto.

To je samé: „když to nesníš, nebude dobrota“, „když budeš poslouchat, dostaneš to a to“…“když nebudeš plakat, budeme tě mít více rádi“. Toto tedy, snad žádné dítě neslyší. Ale v jemnějších formách leckdy ano. „Když budeš  hezky ležet, budu tady s tebou“…“Když uděláš to a to, tak…atd“.

A najednou jsme dospělí. A zjišťujeme, že nám něco chybí. Bezpodmínečná láska. Člověk se neustále musí chovat tak, aby se to někomu líbilo a měl ho rád. Ale má to zapotřebí?

Není lepší hledat bezpodmínečnou lásku sám u sebe? Je toho všude plno. Pojmu sebeláska, selflove.

Ale jak na to? Když jste bezpodmínečnou lásku nezažili, nebo si ji nepamatujete? Jak sám sobě dát něco, co vlastně nevíte jak vypadá. O čem si myslíte, že když si to dopřejte, tak se budete chovat sobecky.

Je to těžké, ale věřím, že to stojí za to. Věřím, že to bude stát za to. Až se budu mít bezpodmínečně ráda. Určitě se uleví nejen mně, ale i všem v mém okolí.